Author Archives: Marek Řezanka

Co opravdu nejde?

Že by servery Protiproud a Britské listy mohly mít něco společného, může na první pohled znít jako nepodařený aprílový vtip.
Podívejme se však, jakým způsobem dokážou oba servery popírat to, co samy hlásají – a podtrhují svou nedůvěryhodnost.

Kdy už není pomoci…? II. díl

Předchozí díl: Kdy už není pomoci…? I. díl

Oligarchové proti oligarchům

Je třeba dodat, že český volič to má obzvláště těžké. Je pravdou, že A. Babiš je představitelem oligarchie a že ovládá část médií.

Nejinak jsou na tom ovšem jeho političtí odpůrci. Senátor a majitel sázkařského kolosu Synot, miliardář Ivo Valenta, se rozhodl investovat miliony, aby do vysoké politiky dostal více svých spojenců, a bojovali spolu proti věcem, jež prosazuje ministr financí Andrej Babiš, jako je elektronická evidence tržeb či kontrolní hlášení DPH. Babiš také razí vyšší daně pro hazard, což by Valentu zasáhlo. (Více viz Valenta dá miliony na to, aby pomohl straně s programem Antibabiš) Stačí doplnit, v jakém médiu má I. Valenta vliv (Ivo Valenta vstupuje do Parlamentních Listů).

Kdy už není pomoci…? I. díl

Ve své minulé stati (Tažení Britských listů za pravdu a lásku?) jsem se věnoval Britským listům a jejich některým autorům, kteří používáním dvojích metrů diskreditují ty, které hájí.

Těžko můžeme věřit humanitu někomu, kdo bez důkazů píše o ruské invazi na Ukrajině a verbuje svými články do války proti Rusku. Stejně nedůvěryhodně působí ale celá řada aktivistů, kteří v migrantech nacházejí hlavní problém a příčinu současné celosvětové krize.

Tažení Britských listů za pravdu a lásku?

Pokud se někdo rozhodne být arbitrem přes posuzování, co je či není pravdivé, měl by být sám tím, kdo půjde příkladem. Těžko nás o tom, že je špatné druhé nálepkovat, přesvědčí někdo, kdo sám nálepkuje, až se mu za patami práší. Důvěryhodnost. Konzistentnost. Nepoužívání dvojích metrů a selektivního přístupu. Jedině takovýmto způsobem máme šanci někoho oslovit. Jinak zdiskreditujeme nejen sami sebe – ale především obsah, který hájíme nebo kritizujeme.

Štětinova soukromá válka

Již jsme si mohli zvyknout na glosy některých našich mainstreamových komentátorů jako na pravidelný šálek denní kávy. Pravda, často poněkud silné. Např. A. Mitrofanov neustoupí (jako pověstný pan Kaplan, který měl třídu stále rád) „ani o píďu“, a stále nám líčí obraz zlého zaostalého Ruska a v podstatě hodného, občas se mýlícího, ale jinak kvetoucího západu, který to s námi ale myslí dobře, a který symbolizuje ty nejlepší hodnoty, které jsou hodny následování. Nijak se netají svými (aspoň deklarovanými) sympatiemi k Zaorálkovi, který se ve svých postojích pomalu stává „poturčenější než Turek“, ani svými antipatiemi k Zemanovi (v němž spatřuje to negativní, protizápadní, div ne anticivilizační).

Naše evropská demokracie

To bylo v roce 2014 slávy, že se přibližně 55 % hlasujících občanů Skotska vyjádřilo v referendu pro setrvání této země ve Spojeném království. Píše se rok 2015, je po volbách – a nové drama máme na obzoru. Cameron slíbil, že se v roce 2017 bude konat referendum o setrvání Británie v EU. Je možné, že k hlasování dojde již mnohem dříve. Možná právě toto je důvod Cameronova vítězství.

Dvojí metry J. Pehe

Než přistoupím k samotné polemice s textem J. Pehe, jenž své levicové názorové oponenty viní z dvojího metru, rád bych napsal pár řádků ke studenoválečné éře. Oficiální válka tehdy nepropukla, ale v rámci soupeření mocností docházelo zejména v Asii a na africkém kontinentu k mimořádně krvavým konfliktům, v nichž měli na rukou krev obě velmoci, jak SSSR, tak USA. Byla to éra, kdy obě mocnosti hrály stylem kdo s koho, a ani jedna z nich nehleděla na zájmy lidí v těchto zemích. Jsme-li dnes svědky mimořádné brutality takzvaného islámského státu, nemůžeme jednoduše pominout tři zla, která se v historii objevila. Jedná se o: kolonialismus, studenou válku a takzvaný boj proti terorismu – ze své podstaty silně selektivní, a tím pádem i neúčinný. Hledáme-li příčiny nestability islámského světa a zemí třetího světa vůbec, nemůžeme jednoduše tyto tři etapy našich dějin pominout.

Co jednoduše nefunguje…

Projekt Liberlandu je nevěrohodný už jen proto, že ho vymyslili zastánci „národních států“ (národ je považován za klíčovou jednotku státu). Takový národní stát má ale především svou historii a jeho obyvatele spojuje společný mateřský jazyk. Liberland nesplňuje nic z toho. Jeho občané mohou mluvit různými jazyky, a společná historie v jeho případě neexistuje. Pojítkem tak mohou být jedině společné ekonomické zájmy. Spíše než stát tak můžeme v Liberlandu spatřovat organizaci či korporaci.

Jak alternativa nevypadá aneb Liberland, či Breiland?

Přinášejí-li mainstreamová média senzaci o „alternativě“ k současnému systému, je třeba si klást otázku, proč tak činí. Protože většinu času tráví tím, aby naopak lidem vštípila, že žádná taková alternativa není možná. Že jde vesměs o utopii, navrch nebezpečnou. Možná máme ještě v paměti pořad České televize z roku 2012, kdy jsme byli uklidněni, že systém nekolabuje a že se na nic zlomového připravovat nemáme (viz Zkreslující pořad České televize).

Náš (ne)demokratický spojenec

Zatímco u nás zapálení pravověrní ideologové vymýšlejí, jak cenzurovat názory, které neodpovídají jejich deklarovanému vidění světa, události na Ukrajině ne a ne jim do tohoto schématu zapadnout.

Objevily se názory, že by se šmahem jako lež měla označit jakákoli kritika posilování fašismu na Ukrajině a jeho prorůstání do nejvyšších pater ukrajinské politiky. Co ale člověk nadělá, když vidí, jak se D. Jaroš, čelná tvář fašisticky se profilujícího Pravého sektoru, stává poradcem náčelníka generálního štábu ukrajinské armády Viktora Muženka? (Viz Lídr Pravého sektoru jmenován poradcem ukrajinské armády)