Henry Kissinger o zoufalství ve Vietnamu

Pozn. autora: Tento text je interpretací pohledu Henryho Kissingera [1] na danou problematiku, nikoli autorův pohled.

Vietnam byl geopoliticky důležitou zemí. Kennedyho tým sice věřil v jaderný pat, který by činil třetí světovou válku nesmyslnou, ale vnímal u SSSR a Číny světovládné ambice. Ve Vietnamu byly jen dvě alternativy – buď totální angažovanost nebo odchod. Jenže Kennedyho vláda lpěla na neřešitelném skloubení dvou problémů – na politické reformě Indočíny a na svém vojenském vítězství. Američané dospěli k závěru, že ze severního Vietnamu je ohrožována mezinárodní stabilita a Severní Vietnam je pod kontrolou Číny a ta je zase pod kontrolou SSSR.

Oproti Evropě, kde Američané hájili historické státy, v Indočíně státy v takovýchto hranicích vznikaly poprvé v historii. Obrana Indočíny v očích Američanů byla v přímém rozporu s tradicí antikolonialismu a Indočína byla navíc formálně francouzská. A ta si nezávislost těchto zemí nepřála, protože by nezdůvodnila odepření nezávislosti svým severoafrickým državám. Amerika se tak rozhodla, že nejefektivnější bude podpořit francouzskou armádu a ta s americkou logistikou nápor komunistů zvládne. Aby si Amerika neodporovala, tak chtěla po plánovaném vítězství v Indočíně garantovat svobodu nástupnickým státům. Nebylo však vysvětleno, jaký smysl by pro Francii mělo vést válku, která bude v jakémkoli výsledku znamenat její odchod z regionu.

Američané zastávali teorii domina a domnívali se, že i ztráta jediné země by postupně znamenala ztrátu jiných a komunismus by ohrožoval nakonec i Evropu. Evropští spojenci Ameriky však nesdíleli její obavu. Teorii domina však nešlo podceňovat, byť americká hypotéza s globálním komunistickým spiknutím byla lichá. USA svou účast ve Vietnamské válce viděly jako ryze morální účast, kdy Severní Vietnam přestane napadat Jižní Vietnam, který se Američané rozhodli bránit. Představitelé severního Vietnamu si však přáli jednotu celé země. Američané intervenci vnímali jako vývoz demokracie a zabránění šíření komunismu. Jižní Vietnam však ani omylem nebyl demokratický stát.

Kritika americké zahraniční politiky tak čím dál více přicházela i zevnitř od intelektuálů, akademiků a postupně se přelila do celé americké veřejnosti. Prezident Johnson později nejen oznámil, že se nebude ucházet o znovuzvolení, ale navíc nabídl i jednání. Tím vlastně svému nástupci připravil pozici, ve které bude muset neustále slibovat mír. A to byl začátek konce války ve Vietnamu.

Václav Bláha IV, 16. 12. 2014

[1]: Kissinger, Henry (1996). Umění diplomacie (Praha: Prostor), s. 671-703.