Novoroční text Václava Bláhy IV 2016

Vážení disidenti,

začátkem Nového roku Vám přeji – stejně jako loni a v témže pořadí – kritické myšlení, vzájemnou solidaritu a pochopitelně i pevné zdraví. Nový rok je vždy obdobím, kdy se zpětně ohlédneme za rokem právě uplynulým a podíváme se na výzvy, které by nám mohl chystat rok, který dnes započal.

Nejprve tedy k roku loňskému. Rok 2015 byl – ve všech ohledech – rokem přelomovým a nastavil naší společnosti zrcadlo. Pohled do něj jistě nebyl příjemný, ale ty, kteří se již dlouhodobě o svět kolem sebe zajímají, nemohl překvapit. Rozhodující momenty však přišly až na jeho konci. Pařížské teroristické útoky udělaly nekompromisní tečku za zdánlivým přešlapováním globálního vývoje a nasměrovaly svět o řadu kroků blíže k pomyslnému převisu nad propastí. Nyní jsme od pádu opravdu jen kousek – viz můj článek Paříž a Sýrie 2015: Válka klepe na dveře.

Tradičně je zásadním tématem ekonomika. Její problémy de facto implikují všechny problémy ostatní. Západní svět je v těžké hospodářské krizi, která je demonstrována nasyceností trhů, rozvojem virtuálních finančních instrumentů a především rozevíráním sociálních nůžek v rámci společnosti. A další zadlužování lidí dnes již problémy řešit prostě nemůže. Ani Východ si však nevede příliš dobře. V době globalizovaných ekonomik to není překvapením. Klíčem je si přiznat, že současná ekonomická situace nemá standardní řešení a problém je pouze odsunován do budoucna za cenu ještě tvrdších dopadů.

Abandoned Packard Automobile Factory Detroit 200

A stejně tak je naše vlast ve vleku světových událostí, nikoli jejich hybatelem. Výše uvedenými ekonomickými problémy tak trpí naprosto stejně. Proto je smutné vidět, jak doposud nevznikla relevantní alternativa, která by měla potenciál konkurovat současnému ekonomickému mainstreamu. Dnes již nepochybuji o tom, že žádná ani nikdy nevznikne a kdyby přeci jen, tak už to nebude mít smysl. To zapříčiňuje prohlubování současné situace a tenze v rámci společnosti včetně mezigeneračních konfliktů.

Zcela zásadní je pak postupné – a stále se zrychlující – vytrácení občanských svobod. Obyvatelé České republiky mají čím dál větší pocit, že se nemohou svých práv dovolat a že demokracie existuje jen na papíře. To pak podtrhuje v rámci společnosti třaskavou situaci. Vyvrcholením výše uvedeného trendu byla loni nechvalně známá kauza Plzeňská politologie. Ta ukázala, že si sebestředné vedení školy může dělat co chce a projde mu to. Neexistuje tu akademická svoboda a svých občanských práv se nelze dovolat. Ústava se porušuje a tím je zřejmé, že současná Česká republika je nesvobodnou zemí.

U vzdělání bych však rád ještě chvíli zůstal. Považuji za mimořádně frustrující, když výuka soudobých humanitních škol evidentně neodpovídá popisu skutečnosti a jejich jinak bezprizorní a často labilní absolventi hledají nezřídka kdy uplatnění v různých neziskových organizacích, které jsou fakticky jen subverzními nástroji k prosazení vlivu různých zájmových skupin, avšak nikoli občanů tohoto státu.

Studentů je čím dál více, aniž by to bylo společensky výhodné a přitom vzdělanost a rozhled u mladých generací systematicky a dlouhodobě klesá. To se projevuje v jejich neschopnosti kritického myšlení, racionální diskuze a absenci interpretování svých myšlenek. Tito studenti jsou tak – aniž si to uvědomují – jen pouhými nástroji různých zájmových skupin, jejichž cíle neznají, ale o to usilovněji jejich agendu papouškují. Nejviditelnějšími příklady toho byly prezidentská volba tři roky nazpět, červené karty 17. listopadu 2014 a poštěkávání studentů plzeňské politologie na sociálních sítích loni. V každém případě je jejich uplatnitelnost takřka nulová a nebude dlouho trvat, kdy se jejich nezaměstnanost přiblíží té na jihu Evropy. Fakticky vzato je to ztracená generace. A lze se jen domnívat, že může být Západem zneužita stejně jako některé bojůvky na Ukrajině.

Nezapomínejme však, že se tu pohybuje obrovské množství dezinformátorů, kteří mají za úkol nás buď přivést zpět do ohrady nebo alespoň nás svést z cesty. Lakmusovým papírkem na tyto konfidenty je nejen 11. září 2001, ale také právě kauza Plzeňská politologie. Ta diskredituje současný systém lépe než kterákoli demonstrace. A stejně tak ukazuje, kdo je z aktivistů stejně proradný jako mediální mainstream. Je bezvadným lakmusovým papírkem na to, kdo slova o vzájemné pomoci a boji se systémem nemyslí vážně. Nebojme se poukázat na rozpory v řeči a konání těchto lidí a nenechme je, aby nás ošálili.

Naše země je součástí Západu, který stále usilovněji utahuje šrouby a vytváří tlak na čím dál více konsolidovaný Východ. Současný geopolitický vývoj mezinárodních vztahů nám ukazuje příčiny subverzí a intervencí, které mají řešit tzv. energetickou bezpečnost, mocenské postavení a tentokrát i ekonomický kolaps. Díky tomu je také čím dál více států v rozkladu.

Vyvrcholením této agresivní a destabilizační politiky, která porušuje mezinárodní právo, bylo hlavní mediální téma uplynulého roku. Tím byla imigrantská krize. Nebýt zničení Libye a subverze v Sýrii, problém by neexistoval a pokud ano, rozhodně ne v takovémto měřítku. Bohužel však téma česká média uchopila svým způsobem. Reálně je však tento problém součástí mezinárodní politiky, nikoli specifickým tématem – za který je mylně vydáván. Je škoda, že tak většině občanů zmizely z očí dva „doutnající sudy se střelným prachem“ – především současný Blízký východ a také i otázka Ukrajiny. A nikoli náhodou právě téma imigrantů poslouží k agendě spin doctors obou hlavních táborů. Stoupenci imigrace tvrdí, že islám nevadí a štvou proti Rusku a Sýrii. Odpůrci imigrace štvou proti islámu jako celku a podporují Izrael. Cílem těchto aktivistů není hledat pravdu, ale podpořit politiku Západu a být kukaččím vajíčkem v pomyslném košíku aktivismu, tedy nabudit české občany ke stejnému konfrontačnímu cíli Západu s Východem.

V každém případě z ekonomických důvodů je současný systém neudržitelný a nelze jej již zachránit. Podle toho by se měli zařídit i jednotlivci a nehazardovat se svou budoucností. Tím spíše, že nelze předpokládat nástup nějakého nového socialismu, který by byl řízený shora, tak je pravděpodobně možné jen dvojí řešení konce současného systému – buď velká válka, která vyřešila předchozí velkou ekonomickou krizi nebo kolaps stávajících režimů, jejichž vyústěním budou občanské války. Jakkoli líbivý hypotetický nástup technologické singularity nemá z časových důvodů šanci nastoupit před koncem stávajícího systému, který je již pravděpodobně bezprostřední a maximálně může vydržet jen několik let. A oné singularitě by předcházela automatizace, která by stejně přivodila kolaps stávajícího systému. To znamená, že technologická singularita není na pořadu dne.

A navíc, pokud by v budoucnu nastoupila, tak sama o sobě nemusí být spásonosnou, dost možná i naopak – elity by se mohly propojit se stroji, zatímco masy by byly skoro jako v ZOO. A je naprosto otevřené, jaké režimy by po možném kolapsu stávajícího systému nastoupily a zda vůbec nějaké. Pokud k tomu připočteme, zda by se uchovala technologická vyspělost, tak ani nástup singularity není jistý. Ať tak či onak žijeme v časech, které jsou pravděpodobně labutí písní našeho biologického druhu.

Cílem roku 2016 je být připraven na možný kolaps či přímo válku a pokud možno ještě rozložit hnízda systému a různých subverzních skupin. Řešením pro občany tohoto státu je, aby začali spolupracovat, vytvářet komunity, byli soběstační a schopní se bránit. Pokud se nám podaří být připraveni na věci budoucí, máme velmi slušnou šanci. Nikdo jiný to za nás neudělá a čas běží rychle. Proto letos budou klíčová dvě témata – jak se občané dokážou připravit na možný kolaps a zda se dokáže do celého národa rozšířit kauza Plzeňská politologie, která definitivně sebere legitimitu stávajícího systému a tím pomůže naprosto rozemlít na padrť případnou mobilizaci ve službách Západu. A navíc by byla jediným úspěchem v dějinách českého aktivismu.

A proto tu jste vy. A proto jsme tu my. A proto tu jsou Disidenti.

V možný předvečer války

Václav Bláha IV, 1. 1. 2016