Barva podezřelého ticha

Když skončila přímá volba prezidenta republiky, která měla k přímé demokracii hodně daleko, zejména kvůli neprofesionálnímu výkonu řady mainstreamových médií, jež neinformovala, ale tlačila kamerami svého favorita do cílové rovinky, ozval se poražený kandidát ze druhého kola, že věří, že se se svými voliči sejde v „lepších časech“.

Těmi měl patrně na mysli dobu, kdy se bubnuje do války, a kdy místo dialogu podporujeme křik davu, navíc nijak početného. Dobu, kdy upřednostňujeme nátlak před jednáním.

Oproti tomu zvolená hlava státu zmínila tři oblasti, v nichž se chtěla angažovat, třebaže na ně má minimální vliv. Alespoň však tyto oblasti pojmenovala. Korupci, hnědnutí společnosti a selhání mainstreamových médií.

Zeman formuloval takzvané ostrovy negativní deviace: „Jedním z nejnebezpečnějších jsou kmotrovské mafie parazitující na těle české společnosti, které vysávají krev, a nevracejí žádnou hodnotu.

Dále jmenoval hnědé bojůvky:
Jejich členové vyznávají ideologii, která by v případě svého vítězství vedla k vyhubení českého národa, a tedy i jich samých.

Do třetice upozornil na roli médií:
Zaměřují se na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním. Tu část, jejíž představitelé vynikají pozoruhodnou kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí.

Miloš Zeman zapomněl na jediné. Že s těmito „ostrovy“ nic nezmůže, neboť nejsou nějakým momentálním selháním systému, ale tvoří jeho podstatu. Korupce se stala přirozeným mechanismem sloužícím maximalizaci zisku nadnárodních korporací. Kolik jsme již četli zpráv BIS o symbióze organizovaného zločinu a státní správy?

Fašizaci společnosti zdaleka nelze redukovat na nějaké pochody neonacistů. Čím méně politické strany slouží zájmům svých voličů, tím větší prostor se otevírá různým formám „silné ruky“.

Aniž nám to dochází, nátlakové akce různých karetních partiček až nebezpečně připomínají bojůvky ze třicátých let. Pár lidí zkrátka rozhodne o osudu nějakého politika. Samozřejmě s mocnými a s médii v zádech – jinak to nejde. Kdepak nástroje přímé demokracie. Nátlak a strach. Tak vypadá česká demokracie po 25 letech.

Bojůvky se pochopitelně systému, který již není schopen uspokojit většinu oprávněných voličů, náramně hodí. Hnědnou nám ti, kteří nejhlasitěji zpívají o svobodě a lásce.

Stejně tak nemůžeme čekat nic demokratického od médií vlastněných buď nadnárodními korporacemi, nebo národními oligarchy. Ne nadarmo se traduje známé rčení o chlebu, který člověk jídá a o písničce, kterou následně zpívá.

Jedině ten, kdo si tyto souvislosti neuvědomuje, se může divit, že na jedné straně jsou na Hlavním nádraží umlčováni ti, kdo si přišli připomenout padlé v boji s fašismem či jsou policií chvaty pacifikovány neposlušné aktivistky, které podporují „nesprávné koně“ – a na straně druhé je tolerována ostuda v přímém přenosu jen proto, že znepříjemňuje život tomu, kdo je někomu velmi nepohodlný.

Jak to, že neslyšíme naše představitele bránit výsledky demokratických voleb? Jak to, že neslyšíme jejich pobouření?

To ticho je varovné. Jeho barva je totiž podezřele hnědá.