Dvojí metry J. Pehe

Než přistoupím k samotné polemice s textem J. Pehe, jenž své levicové názorové oponenty viní z dvojího metru, rád bych napsal pár řádků ke studenoválečné éře. Oficiální válka tehdy nepropukla, ale v rámci soupeření mocností docházelo zejména v Asii a na africkém kontinentu k mimořádně krvavým konfliktům, v nichž měli na rukou krev obě velmoci, jak SSSR, tak USA. Byla to éra, kdy obě mocnosti hrály stylem kdo s koho, a ani jedna z nich nehleděla na zájmy lidí v těchto zemích. Jsme-li dnes svědky mimořádné brutality takzvaného islámského státu, nemůžeme jednoduše pominout tři zla, která se v historii objevila. Jedná se o: kolonialismus, studenou válku a takzvaný boj proti terorismu – ze své podstaty silně selektivní, a tím pádem i neúčinný. Hledáme-li příčiny nestability islámského světa a zemí třetího světa vůbec, nemůžeme jednoduše tyto tři etapy našich dějin pominout.

Podpora stability?

Jiří Pehe se ve své stati (viz KOMENTÁŘ: Dvojí metr na diktátory? – Jiří Pehe) snaží obhájit svou doktrínu, že Západ sice „chybuje“, ale ve své podstatě „sleduje ušlechtilé cíle“, takže bychom ho měli podporovat, i s jeho „mýlkami“. Patřím mezi ty levičáky, s nimiž nesouhlasí (viz Obhajoba neobhajitelného aneb Perly pana Pehe). Jsem rád, že Pehe v diskusi o tom, jaké jednání (ne)lze tolerovat, pokračuje. Již mnohem méně mě ovšem těší, jaké argumenty k obhajobě svých postojů používá:

Když ale někteří z těch, kdo jsou tak kritičtí k USA kvůli jejich dřívější účelové spolupráci s pravicovými diktátorskými režimy (a občas i nepřímé účasti na svrhávání režimů, které považovaly za potenciální spojence SSSR, jak se to stalo v podobě podpory pro Augusto Pinocheta v Chile), dnes nemilosrdně kritizují Západ v podstatě za to, že místo toho, aby s některými podobnými diktátory v rozumné míře spolupracoval a udržel tím stabilitu, pustil se v posledních desetiletích do jejich svrhávání, vtírá se chtě nechtě otázka, jakým metrem přesně měří.

J. Pehe tu v jednom odstavci více méně ospravedlňuje násilný puč proti demokratické levicové Allendeho vládě. Schvaluje tak vraždy mnoha nevinných lidí, kteří byli kvůli svým postojům umučeni. Za jejich symbol můžeme považovat zpěváka V. Jaru. Pokud chce Pehe obhajovat demokratické principy, kam patří svobodné vyznání svých politických názorů, a jestliže hodlá bojovat proti dvojím metrům, pak je zcela nepřijatelné ospravedlňovat Pinochetův režim. Doslova píše:

Z jakých pozic pak kritizují USA za jejich podporu pro diktátorské režimy v době studené války? USA tehdy došly k názoru, že je lepší ve snaze omezit nebo zastavit šíření komunismu, zejména v Latinské Americe, spolupracovat s pravicovými juntami a podobnými nechutnými režimy, protože ty za ně odváděly špinavou práci v boji s levicovými guerillami a hnutími, které pro změnu často financoval SSSR nebo jeho spojenec Kuba.

Zdroj původního obrázku: Alex E. Proimos [CC BY 2.0]

Když se řekne „jedenáctého září“, Pehe si možná na rok 1973 ani nevzpomene. Ale v tomto roce USA pomohly Pinochetovi k moci. Byly to USA, ne levicové kruhy. Nechápu tedy, proč Pehe argumentuje právě Pinochetem. Levicoví kritici mají pravdu, když kritizují vlády USA z role v chilském převratu. A konsistentně s touto kritikou přichází i vymezení se proti podpoře USA diktátorům typu S. Husajna.

Pinochet byl Západem instalován, stejně jako jím byl podporován Husajn během války s Íránem.

Během operace Anfál byly v letech 1987 a 1988 povražděny desetitisíce Kurdů. Některé zprávy uvádějí až 180 000 obětí. Byly masakrovány ženy i děti. Ve velkém. V této době vláda USA Husajna nesvrhávala, ale podporovala. Byl svržen v době, kdy již hrozbou pro okolí nebyl – a byl svržen na základě prokazatelně podvržených a vykonstruovaných důkazů.

Když měl Husajn podporu představitelů USA, nepředstavoval v regionu stabilitu, ale naopak, dopouštěl se válečných zločinů. Toto Pehe ovšem opomíjí. Záměrně?

Co (ne)lze omluvit…

V jiném svém článku (viz KOMENTÁŘ: O americké vině za všechno špatné v dnešním světě – Jiří Pehe) Pehe píše: „Je ovšem také pravda, že Sadám Husajn opakovaně porušoval rezoluce RB OSN, vraždil po tisících svoje odpůrce a použil chemické zbraně proti iráckým Kurdům. Byl to dostatečný důvod k vojenskému zásahu, nebo ne?

Na tuto otázku existuje podle mého jediná korektní odpověď: „Nikoli.“ Není možné po letech soudit někoho za něco, co nesouvisí s kauzou, v níž má být obžalovaný vinen – a navrch za něco, v čem jsme dotyčného podporovali.

Pehe dělá vše, co je v jeho silách, aby bagatelizoval dopady západní politiky na dnes zhroucené země, jakými Libye či Irák po jejích zásazích jsou:

Kritici namítnou, že to byly útoky vedené cynickými geopolitickými zájmy, které se jen účelově skrývaly za idejemi lidských práv a šíření demokracie. Ve skutečnosti to bylo složitější. Jednalo se kupříkladu i o politickou reakci na západní veřejné mínění, které bylo ve věku rostoucí mediální všudypřítomnosti masírováno obrazy masakrů a dalších hrůzných činů páchaných diktátory, jako byl Slobodan Miloševič, Saddám Husajn, Muammar Kaddafí, Husní Mubarak nebo Bašár Al-Asad.

Ano, západní veřejné mínění je zpravidla demokratické a neschvaluje žádné masakry. Ve Vietnamu, v Anfálu, ve Rwandě, v Sýrii… Řešením však v žádném případě nejsou nové masakry. Možná si Pehe všiml, ale veřejné mínění je i proti západní politice v Iráku či v Libyi – a neměli bychom opomíjet celoevropský protest proti jednostranné západní politice na Ukrajině. Německou výzvu Ne naším jménem („Wieder Krieg in Europa? Nicht in unserem Namen!“) pan Pehe jistě zná. Přesto se o ní nezmíní, neboť to už není to „pravé“ veřejné pobouření.

Dvojí metry J. Pehe

Pehe nařkl levicové odpůrce z aplikace dvojího metru, k níž sám – jak vidno z výše citovaných pasáží jeho textů – sahá:

Ale někteří naši levicoví komentátoři si pak budou muset vybrat, co chtějí vlastně kritizovat. Jestliže de facto naznačují, že jsme raději měli přehlížet masovému porušování lidských práv diktátory v severní Africe a na Středním východě, protože koneckonců tito diktátoři garantovali alespoň jakousi stabilitu, kterou rozvrácený región dnes nemá, pak jen těžko mohou zároveň kritizovat USA za to, že během studené války na různé diktátory kvůli cynickému geopolitickému kalkulu také spoléhaly.

V kostce lze tvrdit, že pokud nějaký levičák netoleruje Pinocheta či Jaceňuka s Jarošem na zádech, uplatňuje podle J. Pehe dvojí metr, neboť Husajna by u moci nechal. To je ale spekulace a manipulace.

Za sebe mohu říci, že jsem neměl rád ani Husajna ani Kaddáfího – a nemám rád ani Pinocheta či Jaceňuka. Řekl bych, že měřím jednotným metrem – metrem západních demokratických hodnot. Porušování lidských práv, mučení lidí, popravy, šíření strachu a omezování svobody projevu nerozlišuji podle toho, kdo se ho dopouští, zda toho času spojenec či nepřítel. Zajímá mě, zda jsou lidská práva pošlapávána. Hlavně jsem přesvědčen, že bychom lidem, kteří tato práva hrubě porušují, neměli pomáhat k moci. Pokud jim pomáhat budeme, bude totiž bít do očí naše věrolomnost a naše pokrytectví ve chvíli, kdy tyto lidi budeme sesazovat a popravovat. V obou případech, jak při jejich dosazování, tak při jejich svrhávání se totiž odvoláváme na tytéž hodnoty a touž demokracii. A to, pan Pehe promine, působí kromě tragického rozměru celé věci neskutečně trapně.