Jak alternativa nevypadá aneb Liberland, či Breiland?

Přinášejí-li mainstreamová média senzaci o „alternativě“ k současnému systému, je třeba si klást otázku, proč tak činí. Protože většinu času tráví tím, aby naopak lidem vštípila, že žádná taková alternativa není možná. Že jde vesměs o utopii, navrch nebezpečnou. Možná máme ještě v paměti pořad České televize z roku 2012, kdy jsme byli uklidněni, že systém nekolabuje a že se na nic zlomového připravovat nemáme (viz Zkreslující pořad České televize).

Svoboda po tisící první?

Najednou jsme však bombardování informacemi o vzniku „Ráje“, který uvítá zejména kapitál a který se bude tvářit, že otevírá dveře „volnému trhu“, který zatím pobyl v „komunistickém pekle“ a přešlapuje v „očistci byrokratické socialistické Evropské unie“.

Když už nic jiného, mělo by nás zarazit, kolik zpráv už bylo věnováno „svobodnému“ Liberlandu (který ovšem není pro „extremisty“), zvláště, uvědomíme-li si, jak málo se mainstreamová média zabývala chystanými demonstracemi proti TTIP. Svobodní se sice proti TTIP staví, ale ne proto, že by jim leželo na srdci ohrožení kvality životního prostředí či zaměstnanecká práva.

Na některé problémy spojené s projektem Liberlandu upozorňuje Václav Bláha, který mimo jiné píše: Problematičnost „terra nullius“, jak se latinsky označuje území nikoho, se však nyní ukazuje v celé nahotě. Představme si, že by území nikoho třeba kdekoli na světě využily např. USA a okamžitě provedly anexi a instalovaly tam vojenskou základnu. To by byl pochopitelně bezpečnostní problém a měl by (geo)politické důsledky. Zkrátka „terra nullius“ nevznikají dnes jen tak a stejně je tomu i v otázce Liberlandu. Toto území vzniklo de facto jako nárazníkové pásmo mezi Srbskem a Chorvatskem nedořešením vzniklé situace po válce mezi oběma zeměmi. Podle logiky příznivců Liberlandu by tedy nárazníkové oblasti měly přestat existovat. Jinak hrozí, že si je kdokoli může nárokovat. Představa, že si dvě země vyřeší dočasně či trvale spory nárazníkovým pásmem a časem jej někdo začne okupovat je nebezpečným precedentem mezinárodních vztahů (viz Cui bono Liberland Víta Jedličky?).

Jan Bittner se domnívá, že jde hlavně o PR Svobodných a že Liberland bude mít patrně pouze jepičí život: „Nejpravděpodobnější přesto zůstává varianta Liberlandu jako krátkodobého PR projektu Strany svobodných občanů. Jeden argument se jim ale bude muset nechat – kde stát nereguluje, a kde nejsou daně, tam ani chudoba neexistuje.“ (Více viz Liberland. Erpégéčko pro libertariány).

Další z řady šidítek…

Tady je ovšem možné namítnout, že Liberland může jako daňový ráj obstát. Finančním kruhům bude po chuti – a v médiích se o něm bude psát jako o alternativě k „nesvobodné“ Evropě. Zároveň si tak někteří otestují, s čím (ne)mohou při realizaci podobných projektů počítat.

Liberland má být Ústavní republikou s prvky přímé demokracie – mají být zformulovány jeho zákony a připravuje se jeho ústava.

Zde je na místě zvláštní obezřetnost. Řada lidí totiž může slyšet na spojení „přímá demokracie“ – a již nebude řešit nekompatibilitu tohoto pojmu s daňovým rájem.

…O většině záležitostí budou voliči rozhodovat skrze referenda v rámci přímé demokracie. Zde je patrná inspirace Švýcarskem a v případě elektronického způsobu volby zase Estonskem. Liberland se obejde bez tradičního daňového systému a lidé sami budou rozhodovat, co od států chtějí a kolik za to budou platit. Jedlička je přesvědčen, že klasické služby státu mohou být zajišťovány dobrovolníky“, rozvádí vize Liberlandu ruský publicista a spisovatel Beršidskij, který žije v berlínském exilu…“ (Více viz Světoznámý publicista: Jedlička a jeho Liberland nakonec selžou. Ale…).

Kdopak je samozvaným prezidentem Liberlandu (neměl by být v přímé demokracii prezident volen občany?)? Je jím Vít Jedlička, který bojuje proti „komunistické“ Evropské unii, jež podle něj ohrožuje kapitalismus stejně, jako to měl kdysi činit Sovětský svaz. Teličku potom hodí do stejného komunistického pytle s Kellerem, ač oba stojí například v otázce fiskálního paktu či ratifikace nadnárodních smluv (TTIP) na zcela opačných pólech (více viz Evropská unie je fenomenální triumf socialismu v Evropě).

Jedlička tak navazuje na Klausův pohled na Evropu zaplavenou „plevelem sociálních práv“, aniž reflektuje její skutečnou podstatu. Tou je naopak tvrdé odbourávání sociálního státu, které vyvolává v Unii silná sociální pnutí a přibližuje ji rozpadu. Evropská unie skutečně socialistická není – a za názorný příklad může sloužit její politika vůči Řecku, jehož občané jsou nuceni splácet dluhy vlivných finančních a průmyslových kruhů několik generací dopředu s tím, že dluhy se přece platit musí. Zajímavé ovšem je, že podobný důraz jako na nutnost splácení dluhů se již neklade na zjišťování, kdo je za ně zodpovědný.

Jsem docela zvědav, jak budou Svobodní Unii nálepkovat po případné ratifikaci TTIP? Stále to pro ně bude ta „socialistická Evropa“, třebaže budou rozhodovat už jen nadnárodní korporace? Jakou roli by potom plnil Liberland?

Liberland, či Breiland?

Hledáme-li ke stávající fázi kapitalismu alternativu, těžko ji můžeme najít v projektu, jenž má kapitalismus resuscitovat. Místo svobody bychom se tak mohli ocitnout v ještě horší kaši, než momentálně jsme. Jen tak na okraj, kaše se německy řekne „der Brei“.

Tento systém je spojen s jediným hlediskem – s maximalizací zisku (a protože si úzký počet korporací činí nárok na co nejvyšší zisk, stalo se pojetí volného obchodu v tomto kapitalistickém stádiu něčím naprosto nerealizovatelným). Snaha udržet kapitalismus při životě naráží na potřeby většiny občanů, s nimiž jaksi nesouzní. Kritizuje-li Keller TTIP, potom právě proto, že se určité kruhy snaží ještě více posílit svou moc – a ještě více omezit práva občanů.

Liberland není nadějí těch, kteří bojují proti vlivu nadnárodních korporací, proti finančním spekulantům a proti rozevírajícím se sociálním nůžkám. Liberland je pro tyto lidi hrozbou, neboť daňové ráje nejsou pro chudé a nemají posílit občanská práva. Takové spojení by bylo oxymóronem.

Je to tedy jenom další z celé řady šidítek po návrhu K. Peake na obecné referendum či po projektu „přímé demokracie“ na ekonomické platformě neoliberála P. Kohouta v podání T. Okamury. Ve všech těchto případech můžeme sledovat jediné: diskreditaci přímé demokracie, diskreditaci smysluplné alternativy ke stávajícímu systému. A možná právě toto je hlavním cílem projektu, který v tolika pádech skloňuje vznešený pojem svobody.