Jak (ne)vypadá antisemitismus

Pokud chceme občany oslovit svou důvěryhodností, měli bychom být schopni najít hranici mezi oprávněnou kritikou systémových selhání a kolapsů na straně jedné – a mezi sklonem k nálepkování a generalizaci na straně druhé. Mělo by nám dojít, že směry jako anticiganismus, antiislamismus a antisemitismus nejsou cestou ke kvalitativně lepší změně. Stavějí pouze na strachu a na paušalizaci. V žádném případě ale nejdou k podstatě a ke kořenům závažných problémů dnešního světa, neboť ty nesouvisejí s náboženstvím (rozhodně ne primárně), ani etnicitou, ani sebedeklarováním nějaké národnosti. Problémy dneška se odvíjejí od kolapsu stávající fáze kapitalismu. Od redukce všeho sociálního, od tvrdých fiskálních paktů, jež dopadají na střední a nižší vrstvy populace – a které chrání oligarchy, vlivné finanční kruhy a zájmy nadnárodních korporací. Národní vlády se zdráhají přiznat, že totiž na tyto skupiny mocenské páky nemají – a tak za všechny dluhy musí být zodpovědní ti, kteří hazardovali nejméně. Problémem dneška jsou mimo jiné chystané ratifikace transatlantických smluv, CETA, TTIP, TPP. Jsou problémem hlavně ve vztahu k ochraně životního prostředí, lidského zdraví – ale i ve vztahu k demokratickým principům jako takovým. Není totiž možné rozvíjet demokracii, když si někdo pomocí arbitráží bude diktovat, který zákon projde – a který v žádném případě schválen nebude. O to více je pak třeba nutno hrát na takzvanou „národní strunu“ a hledat zástupné viníky. Za zadlužení a následné finanční vysávání Řecka, rozkližování EU, za války vedené o nerostné zdroje či za nedostupnost základních léků a léčebných metod lidem v zemích třetího světa (obrázky umírajících dětí v těchto zemích si příliš neukazujeme) nemohou ani muslimové, ani židé, ani Romové.

Zaměřme se hlouběji na hranici mezi oprávněnou kritikou nějaké politiky – a mezi antisemitismem. Pokud se nějaký politik bude v obhajobě neobhajitelného bránit „židovským původem“, toliko zneužívá citlivé téma a sám balancuje na hraně rasismu. Je třeba definovat naprosto zřetelně, že kritika „jestřábí politiky“ Tea Party, mnohých republikánů – ale i četných demokratů není antiamerikanismem. Není jím ani kritika a odsouzení používání mučení, plošných odposlechů či vedení válek na základě falešných a podvržených důkazů a bez mandátu OSN. Stejně jako kritika budování nezákonných osad či řízených vražd „teroristických cílů“ bez soudního procesu není antisemitismem.

Jak tedy vypadají projevy antisemitismu? Nezaměřují se na kroky politiků, ale dopouštějí se generalizace, pod níž zahrnou celou názorově rozvrstvenou společnost. Dlužno dodat, že žádná společnost není homogenní – a proto je také jakákoli etiketizace nemístná.

Klasickým projevem takové etiketizace jsou tvrzení typu: „Nějaký národ trpěl příkořím ze strany Židů.“ Jednak Žid s velkým „Ž“ odkazuje na dobu, kdy „der Jude“ získalo velmi negativní zabarvení směřující až k povinnému nošení žluté hvězdy jako stigmatu. Hlavně ale není možné říci – ať už je řeč o jakémkoli útlaku – že ho mají na svědomí všichni příslušníci nějakého etnika či celého národa.

Obrázek: Plakát filmu Der ewige Jude (Věčný Žid) – německý antisemitský propagandistický film z roku 1940.

Právě takového přístupu se ale například Národní demokracie dopouští (viz Požadujeme omluvu za historická příkoří spáchaná Židy na českém národě. Otevřený dopis Moše Kantorovi):

Národní demokracie nevítá Vaši delegaci a nesouhlasí s obsahem Vašeho pražského jednání. Národní demokracie požaduje omluvu za historická příkoří, kterých se českému národu ze strany Židů dostalo. Národní demokracie nesouhlasí s povyšováním tzv. holocaustu na jakési novodobé náboženství a rozhodně odmítá jakékoli zákonné úpravy, které tento trend ještě více podporují a které se snaží trestat opačné názory. Nejen že se pokusíme zabránit dalšímu zpřísňování zákonů tohoto typu, ale zrušíme i tyto zákony stávající.

Ona domnělá historická příkoří nerozvádí – a pokud již nějaké příklady jmenuje (třeba rok 1968 či 1989), důkazy o „židovském útlaku“ nepředkládá (neboť ani nemůže).

Specifickou kapitolou je potom Bartošův web „Čechy Čechům“, z něhož na míle daleko sálá, kdo všechno podle něj Čechem není.

Bartoš – a jeho sympatizanti – se o překot předhánějí, aby dokázali, že „Síň židovské slávy“ je zcela legitimním počinem, jenž nemůže nikoho znepokojit. Jak by také mohl?

Když si ale uvědomíme historické souvislosti, v nichž již podobné seznamy sehrály velmi negativní roli, když podle nich gestapo chodilo pro své cíle najisto, možná nám bohorovný úsměv z tváří zmizí. V čem vlastně má být přínos takovýchto seznamů? Pokud Bartoš mluví o nějaké „židovské výlučnosti“, vůči níž se chce vymezovat – tak tvorbou seznamu „Síně slávy“ dělá pravý opak. Konstruuje list „výjimečných“. Konstruuje seznam, který v určitém okamžiku může být zneužitelný, seznam, na jehož základě někdo vykřikne: „To jsou oni. Na ně.“ Proč má Bartoš potřebu poukazovat zrovna na „židovskou slávu“? Stejnou logikou bychom dospěli k seznamu „vědecké slávy“, „dělnické slávy“, „heterosexuální slávy“, „homosexuální slávy“, „blonďaté slávy“, „zrzavé slávy“, „modrooké slávy“, „černooké slávy“, „tetované slávy“, „katolické slávy“ a tak podobně. Měli bychom pak seznamů skoro tolik, jako máme různých blogů. Aneb už by neplatilo pořekadlo, co Čech to muzikant (které bylo nahrazeno spíše realitou: Co Čech to blog) – ale začalo by platit přísloví zcela nové: Co Čech, to seznam. Každý by si vedl nějaký ten sloupek jmen, která nenávidí – a aby ho nikdo nenařkl ze zášti, dodal by, že se jedná o způsob, jak dotyčným projevuje svou úctu a svůj obdiv.

Je smutné, že v této (ne)bohulibé činnosti Bartošovi asistuje D. Solis, u něhož předpokládám, že v Bartošově Síni figuruje zcela dobrovolně, už proto, že jsem nikde nenarazil na sebemenší zmínku, že by protestoval: DVORANA ŽIDOVSKÉ SLÁVY (313) POLITOLOG DANIEL SOLIS

Je otázkou, zda si uvědomuje, že pokud by se Bartošův seznam někdy dostal do rukou těch, kteří chtějí – a především mohou – podle svých představ „čistit“ společnost, stane se jedním z perzekvovaných.

Stokrát se Solis může dušovat, že Bartoše nechápeme, že má vlastně židy (nebo snad Židy?) rád, že není antisemitou – a že to o něm tvrdí pouze zlé jazyky.

Nic tím nezmění na skutečnosti, že Bartoš nepředstavuje ty, kteří kritizují konkrétní politiku, ale je symbolem těch, kdo se dopouštějí nepřípustného zobecnění (jež nemá s realitou nic společného). Příkladem takového zobecnění je prohlášení, že „židi jsou rigidní“, „židi jsou hypersexuální“, „židi ohrožují naši mravní výchovu“, „židi jsou hamižní“, „židi jsou vypočítaví“ – a tak podobně. Konkrétní vlastnosti či způsoby chování, které najdeme v jakékoli populaci, jsou rázem připsány výlučně jednomu etniku či národu.

A. B. Bartoš takto uvažuje zcela nepokrytě v následující stati (viz ŽIDÉ PODPORUJÍ ŠÍŘENÍ IDEOLOGIE HOMOSEXUÁLNÍHO CHOVÁNÍ – PRO NEŽIDY. SAMI JSOU ALE PŘÍSNĚ PROTI TOMU):
Není tajemstvím, že společensky významní lidé, kteří se označují za židy, podporují šíření ideologie homosexuálního chování, jakožto normativního společenského jednání. Tito lidé mají téměř neomezené finanční prostředky, a k dispozici mediální a politickou moc. Právě skrze svůj politický vliv zaplevelují západní vzdělávací systém deviantními koncepcemi sexuality. Homosexuální jednání je prezentováno jako součást lidské přirozenosti, jako dobro či snad projev požehnání. Tvrdí se, že přihlášení se k pohlaví je pouze otázkou výběru (genderová ideologie), nikoliv daným faktem, přičemž tzv. změna pohlaví je následně dobrým byznysem pro zdravotnictví, potažmo farmaceutický průmysl.

Kdypak tady už podobná tvrzení zněla? V jaké době se to lidé se stejnou sexuální orientací dostávali na stejné seznamy jako „židé“, komunisté a sociální demokraté? V jaké době se vylučovali jako nadlidé „rasově čistí“, kteří přitom byli mnohdy ztělesněním pravého opaku svých tezí? V jaké době vystupovali proti právům homosexuálně založených osob ti, kteří často k homosexualitě tíhli?

Dodnes jsou někteří lidé schopni Magnusovi Hirschfeldovi předhazovat, že podporoval „rozmach homosexuality“, když v roce 1897 založil Vědecko-humanitární výbor na podporu homosexuálů. Nerozlišují mezi mnohdy perverzním chováním nacistických pohlavárů – a mezi základním lidským právem nebýt pronásledován pro svou sexuální orientaci.

Bartoš, který se bude dušovat, že není antisemitou, jedním dechem dodá, že může jasně formulovat „povahové charakteristiky Židů“. Zajímalo by mě, na základě čeho. Jak osoby izraelského původu, tak lidé židovského vyznání se totiž od sebe liší jako všichni lidé. Najdeme mezi nimi pravdomluvné i lháře, chytré i hloupé, přátelské i uzavřené, egoistické i altruistické, lakomé i štědré, opatrné i hazardéry, zbrklé i trpělivé. Takto bychom mohli pokračovat.

A. B. Bartoš to ovšem vidí jinak (viz MŮJ VZTAH K ŽIDŮM):
Bylo by snadné poukazovat na povahové charakteristiky Židů, které v průběhu dějin živily antisemitské tendence v západní společnosti. To ale není mým cílem. Jde mi o to poukázat na skutečnosti, které nám někdy – i díky dobrému a propracovanému PR, které Židé mistrně ovládají – unikají.
Ve svém chystaném trojdílném textu se pokusím obhájit tezi, že toto náboženství je se západní (svými kořeny křesťanskou) společností nekompatibilní a způsobuje celou řadu neštěstí soudobého světa – více než si jsme ochotni připustit. Je ale kritika určitého náboženství (stejně jako kritika státu Izrael a jeho politiky) antisemitismem? (nemůže být ani proto, že vládnoucí aškenázská třída Židů ve skutečnosti žádný semitský původ nemá, neboť jde o potomky Chazarů, kteří k judaismu pouze konvertovali). Nebo je snad přípustné kritizovat pouze islám či křesťanství, jak se dnes zhusta děje? Nebo má kritika snad znamená, že nenávidím Židy jako lidi nebo že je považuji za méněcennou rasu? Nikoli. To není můj problém. Naopak si ukážeme, že jestli si někdo pohrává s myšlenkou nadřazenosti a ostatní považuje za podřadnou rasu, jsou to právě Židé. Tuto skutečnost bychom měli mít na paměti, protože bez ní nelze mnohé z historie ani současnosti pochopit.
I přesto, že mnozí Židé k naší rase cítí nenávist, já k nim nenávist necítím.

Všimněme si, jak Bartoš sice mluví o židovské víře – ale používá „židy“ s velkým „Ž“. Křesťana přitom nebude psát s velkým „K“ – a muslima s velkým „M“. Na židy tedy pohlíží jako na etnikum. Zajímalo by mě ale, jak toto etnikum vymezuje. Je snad klasickým etnickým Židem Solis, když se mu dostalo té „pocty“ získat pořadové číslo 313?

Daniel Solis, o němž jsem se zmínil již v jednom ze svých předešlých článků (viz Otázka důvěryhodnosti: od zelené po hnědou?) se stal svým způsobem tragickou figurou na Bartošově šachovnici. Z představitele humanisty, pacifisty a odpůrce fašismu, který tvrdě kritizuje současnou podobu Evropské unie, se totiž přeplavil na břeh nesnášenlivosti vůči jedincům i skupinám osob. Na břeh, který se vyznačuje silnou mírou netolerantnosti (což je v přímém rozporu s programem Strany zelených, s níž byl po určitou dobu spjat).

Solis se proti mému tvrzení, že přešel od „zelené ke hnědé“, rázně vymezil.

Sugerovat asociaci k DSSS je účelová zkratka, která nemá oporu v realitě.

Obávám se, že důkazem reality je předvolební plakát (a je zcela jedno, že to bylo jednou – a ne opakovaně – frekvence totiž nic nemění na podstatě problému), který nám přibližuje „tři mušketýry“, tři „vlastence“ stojící bok po boku. Skoro se mi chce zanotovat: „Solis, Bartoš, Vandas, je to jedna banda“:

Zdroj obrázku: Romea.cz

Doplňuji, že na tomto plakátu Solis pózoval stejně dobrovolně jako na Bartošově seznamu „Síně slávy“. Může se pak stokrát ohrazovat, že nemá s DSSS a s Vandasem nic společného. Image jednoho ze tří „vlastenců“ neodpáře. Tím, že se mezi ně o vlastní vůli zařadil, si dal vlastní gól – a přímo výstavní.

Ublíženě se tváří také V. Stwora, který prý nikdy nic antisemitisticky zabarveného nenapsal. Až na takovou drobnou nevýznamnou doušku: „Ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz, že byl v jakémkoliv „táboře smrti“ používán jedovatý plyn, plynové komory nebo plynové pece. „Tábory smrti“ kontrolovali kvalifikovaní inženýři a ti uvedli, že zmiňovaná zařízení byly sprchy, že nemohla být používána jako plynové komory a že údajná úmrtí byla „nemožná“. Za své posudky byli uvězněni.

Jakýpak cyklon B, že? Ti lidé zřejmě vysublimovali sami, což bude nejspíše znakem jejich povahy.

Překrucování historie je velmi nebezpečné – a dvojnásob tehdy, když selhává systém vzdělávací – a kdy mladí lidé opouštějí školy bez dostatečného povědomí o své historii. Potom jim Jaceňuk může navykládat, že SSSR napadl Německo – a Stwora dodá, že žádné plynové komory nebyly a židé se holt jen tak „vypařili“.

Proč vzniklo celé toto pojednání? Abychom si uvědomili rozdíly mezi dvěma přístupy, které se ovšem liší jako den a noc – a které by mnozí rádi účelově strčili do jedné škatulky. Odlišujme kritiku systému od rasistických koncepcí. Hledejme příčiny krize v systému samotném – ne v etnicitě či náboženství. Pokud toto dokážeme, může být naše kritika slyšitelná a může získat na intenzitě. V opačném případě se staneme pouze směšnou hrstkou falešných proroků, z nichž si bude dobré tak leda dělat blázny.