Jak tedy ne…

Pokud se hrozíme selhání a nefunkčnosti stávajícího systému a protestujeme proti jeho samotnému základu – jeho motorem je stále větší potřeba akumulace zisků čím dál tím menším počtem nadnárodních korporací (o to mocnějších) na úkor většiny občanů a kvality životního prostředí po celém světě – měli bychom být schopni nabídnout více než pouhou kritiku.

Jistě, uvědomit si, že něco není v pořádku, je začátek. Ale samo o sobě to nestačí. Důležitá je vize budoucího směřování.

Žijeme v určitém kontextu, který je mimo jiné dán radikální proměnou technických vymožeností i potřeb lidí. V kontrastu k tomu jsou zájmy těch, kteří vše poměřují z hlediska svého zisku. Technický vývoj by umožňoval, aby lidé pracovali méně a měli více času sami na sebe. Tento vývoj ovšem naráží na limity ekonomického systému, jak je v současnosti nastaven.

Jak tedy dál?

Naše pozornost je odváděna od podstatného k zástupnému. Místo, abychom se báli dopadů transatlantických smluv, které mají plnit roli určitého kontrolora, jenž pod pohrůžkou astronomických arbitráží nedovolí občanům, aby posilovali svá práva rozhodovací, zaměstnancům upře práva sociální a nemocným v takzvaně rozvojových zemích znepřístupní generika a šroubováním cen léků dosažitelnost adekvátní zdravotní péče, děsíme se „muslimů“, které nacpeme do jednoho pytle bez rozdílu. Připomíná to dobu, kdy za příčinu veškerého zla byli označováni židé s velkým „Ž“. Zatímco budeme nenávidět jeden druhého, ropné, zbrojařské, farmaceutické a další lobby si budou mnout ruce.

Řešme kořeny terorismu a fanatismu. Zajímejme se o vražděné a mučené po celém světě. O umírající hlady včetně dětí. O zmrzačené a nevzdělané. O dětskou pracovní sílu. O vykořisťované. Nevytvářejme ale prázdné nálepky, za něž schováme vlastní strachy a frustrace.

Občanští aktivisté často žehrají na nejednotu, na to, že jsou ve společnosti marginalizováni, že nemají přístup k médiím. Uzurpace mediálního mainstreamu mocenskými kruhy je jedna strana mince. Tou druhou je ovšem naprostý rozdíl v řešeních stávající krize, která jednotlivé občanské proudy nabízejí.

Zvláště na pozoru je třeba mít se před těmi, které chtějí vyčlenit část populace s tím, že tato část je „nepřátelská“. Sem spadají anticikanismus, antisemitismus, islamofobie, ale i sveřepý antikomunismus, který by rád pronásledoval vše levicové.

Dále je třeba se varovat proudů, jež mají potenciál hnědnout. Které volají po vládě silné ruky a které chtějí potlačovat principy demokracie.

Jen stěží si lze představit, že kvalitativně přínosnou alternativou ke stávajícímu systému by měl být vzedmutý nacionalismus. Ten není schopen řešit nakumulované sociální problémy – respektive – bude je řešit na úkor jiných lidí – což není dlouhodobě udržitelné řešení.

Nelze podporovat ty, kteří chtějí svou moc opřít o strach.

Jestliže pozorujeme selhání Západu, pak jedním z faktorů, který k němu přispěl, je uzavírání nejroztodivnějších koalic „s nepřáteli vlastních nepřátel“. Na tomto principu totiž Západ zprofanoval vše, čím se chlubil jako svými jedinečnými hodnotami. V boji proti „Říši zla“ neváhal využívat teroristů a terorismu. V „boji proti terorismu“ potom sáhl k metodám mučení a rozsudků bez soudů, v boji za svobodu zase využil mohutných „odposlechů“ – aby tak nejspíš občanům naznačil, že jim naslouchá – až je jedno velké Ucho.

Podpora Tálibánu, Pinocheta, Thaciho i některých bojovníků symbolizujících takzvaný „Islámský stát“ (neboli válkami a nenávistí uměle uplácanou hydru, kde je podstatné se ptát na zdroje financování) – a to jsou jenom střípky velmi pestré a zároveň velmi hrůzné mozaiky případů, kdy Západ rezignoval na hodnoty, jejichž měl být garantem – vedla k diskreditaci koncepce lidských práv, demokracie i humanismu. Došlo k odklonu od obecné platnosti – a tyto koncepce se staly výrazně selektivními.

Někteří čeští novodobí aktivisté odkazují na Chartu 77, která spojovala různé názorové proudy na základě podobenství s topícím se, jenž si nevybírá, když potřebuje zachránit.

Pokud ovšem tonoucího zachrání například sériový vrah, lze očekávat, že ho zachránil pro nějaký svůj konkrétní cíl. A že to, co tonoucího čeká, může být v důsledku strašnější, než kdyby utonul.

Mohli jsme se přesvědčit, že spojení různorodých hnutí proti společnému nepříteli – totalitnímu režimu – po roce 89 nefungovalo. Neboť už nešlo o společný boj proti jasně definovanému nepříteli. Ne – jednalo se o prosazení nějaké vize, jak pokračovat. Bohužel, zvítězila vize, jež nahrála různým mrázkům, koženým, krejčířům, pitrům, janouškům a rittigům.

Dnešní občanský aktivismus stojí na podobné křižovatce. Někteří tvrdí, že jsou zde témata, na nichž je třeba se sjednotit proti propagandě mainstreamu. Jde především o objektivní pohled na konflikt na Ukrajině – ale i třeba o otázku Kosova či o odpor vůči transatlantickým smlouvám. Záměrně je formulován požadavek na odklon od pravo-levé orientace.

Jak může být tento odklon zhoubný, jsme se mohli přesvědčit na příkladu ukrajinského Majdanu, kde se spojovaly síly levicové se silami fašizujícími. Tristní výsledek tohoto propojení můžeme pozorovat každým dnem.

Nechtějme tyto zásadní chyby dokola opakovat. Klaďme důraz na program, ne pouze na témata, kde zdánlivá kritika téhož (ovšem z různých pozic) může na první pohled nabádat ke spojenectví.

Osobně si neumím představit spojenectví s někým, kdo inklinuje k paušalizaci a etiketizaci, kdo se hlásí k hodnotám americké Konfederace (něco na způsob střílení v zájmu pokroku přímo rovnou od boku), kdo vidí zlo v „rozbujelých sociálních právech“, kdo chce omezovat rozhodovací práva určitých skupin občanů (podle různých hledisek – podle náboženského vyznání, etnicity, barvy pleti, stupně vzdělání, výše IQ, výše majetku, atd.) či kdo si uzurpuje právo jiné odvolávat a volit bez ohledu na většinu lidí.

Stejně tak si neumím představit spojenectví s někým, kdo považuje formu i obsah takzvaných církevních restitucí za něco správného a tolerovatelného. Kdo by někoho nutil k emigraci a někomu upíral jeho demokratická práva.

Pokud by takováto koalice vznikla, může sice docílit určitého výsledku v nějaké konkrétní kauze – ale v okamžiku, kdy bude postavena před úkol najít řešení, se otřese v základech.

Chceme-li občany oslovit, neoslovujme je početností a silou decibelů. Oslovme je argumenty, fakty – a především programem. V neposlední řadě je oslovme konzistentností našich postojů. Dvojích metrů a šalby si již užili až dost.

Odkazy

Protiproud a církevní restituce

Protiproud a anticikanismus

U Petra Hájka hrdě vlaje vlajka jižanské Konfederace