Naše evropská demokracie

To bylo v roce 2014 slávy, že se přibližně 55 % hlasujících občanů Skotska vyjádřilo v referendu pro setrvání této země ve Spojeném království. Píše se rok 2015, je po volbách – a nové drama máme na obzoru. Cameron slíbil, že se v roce 2017 bude konat referendum o setrvání Británie v EU. Je možné, že k hlasování dojde již mnohem dříve. Možná právě toto je důvod Cameronova vítězství.

Britská vláda se rozhodla uznat Kosovo,“ oznámil v roce 2008 tehdejší britský ministr zahraničních věcí D. Miliband. Na druhou stranu spěchal Miliband s podporou „prozápadní“ kyjevské vlády. Vzpomeňme na sociální bouře v Anglii v roce 2011. Tyto problémy nezmizely, pouze dřímají pod pokličkou. Labouristé u občanů propadávají. Nedokázali je přesvědčit, že mají na sociální problémy recept. Naopak, Milibandova podpora Kosovu, a současně kyjevské vládě, není zrovna vizitkou sociálně demokratického politika.

Britský premiér David Cameron rychle připravuje akční program své nové vlády. Jeho základním pilířem bude zrušení evropského Zákona o lidských právech (viz Britští konzervativci ruší Zákon o lidských právech). Svým postojem vzal vítr z plachet krajně pravicovému Farageovi. Clegg zase ztratil přízeň voličů svou nekritickou podporou EU.

Quo vadis, Unie…?

Unie by se měla zamyslet, kam kráčí. Vyrukovala se sankcemi proti Rusku, tváří se jako arbitr demokracie. Nechce si přiznat, že protiruské sankce byly jejím velikým omylem. Nijak nemohou přispět ke zpacifikování občanské války na Ukrajině, kde naopak zřejmě nějaké protikyjevské sankce nejsou zapotřebí, třebaže Kyjev porušuje minské mírové dohody. Protiruské sankce dopadají jako bumerang na evropskou ekonomiku, což se projevuje například ve Španělsku.

Tam by měl brzy vstoupit v platnost „zákon o bezpečnosti občanů“ (1. července), který ve svých třech částech – trestním zákoníku, protiteroristickém zákonu a samotném zákonu o bezpečnosti občanů – zakazuje, trestá pokutami a/nebo vězením celou škálu základních svobod projevu a shromažďování (viz Španělsko legalizuje totalitu).

Dolní komora francouzského parlamentu schválila bezprecedentní špehování a odposlechy francouzských občanů i cizinců. Nové pravomoci tajných služeb se vytvářely sice už během minulého roku, ale po teroristických útocích v Paříži z letošního ledna byla příprava zákona urychlena (viz Francie míří k všeobjímajícímu špiclování).

Pamatujeme ještě pozdvižení ohledně maďarského restriktivního mediálního zákona z roku 2010, na jehož základě lze přísně sledovat sdělovací prostředky? „Budeme Maďarsko velmi pečlivě měřit podle evropských standardů svobody tisku,“ varoval šéf frakce sociálních demokratů v Evropském parlamentu Martin Schulz (viz Maďarský náhubek médiím budí v Evropě pozdvižení).

Toto nejsou ojedinělé výkřiky. Toto je celoevropský trend. Omezování svobody slova, restrikce, posilování pravice a asociální politiky. Vytvářejí se podmínky nejenom k rozložení Unie jako takové, ale i k dalšímu separatismu. Mohou se osamostatnit Skotsko, Baskicko, Katalánsko. Rozkladné procesy mohou nastat i v Itálii či Belgii – a neměli bychom zapomínat na vyhrocené sociální podmínky v bývalé NDR. Nezanedbatelná část německých občanů deklaruje, že jejich současné životní podmínky nezlepší žádná reforma, ale toliko celospolečenská revoluce (viz Dvacet procent Němců věří, že jim pomůže už jenom revoluce).

Kde zůstala idea mírové blahobytné Evropy? Ptáme se v předvečer ratifikace TTIP, tedy smluv, které v Evropě omezí práva občanů (zaměstnanců, pacientů, nezaměstnaných, ale i národních oligarchů), a posílí zájmy nadnárodních korporací, co se to s Evropou vlastně děje? Nebo se budeme tvářit, že je vše v naprostém pořádku a že se od nás může každý učit, jaké že to máme krásné „západní hodnoty“?

Ať žije humanita

Pravda je taková, že se EU zmítá v sociální křeči, a na svou chorobu nenachází lék.

Nutno dodat, že ho ani nehledá. Evropská unie chce požádat OSN o mandát pro ozbrojené akce v libyjských územních vodách. Vojenské akci by velela Itálie a účastnilo by se jí asi 10 členských zemí EU, včetně Británie, Francie, Španělska a Itálie (viz EU plánuje vojenské údery proti Libyi ve snaze zabránit vyplouvání člunů s imigranty). Je zřejmě lepší uprchlíky před situací ve zhroucené zemi, kterou pomohly kromě USA zhroutit právě některé evropské státy, topit při vyplutí, a zabránit tak srdceryvným výjevům, když tito lidé tonou u evropských břehů. Akt humanity? Neřekl bych.

Nejsme nijak pozadu…

Pozadu za Evropskou unií není v tomto ohledu ani Česká republika. Máme zde vysoce postaveného diplomata, který pokládá upalování za akceptovatelnou formu, jak „pacifikovat nežádoucí živly“. Slonkové a šafrové již sepisují seznamy zrádců, mezi nimiž nechybí naše hlava státu. Pehe, štětinové a kocábové nás budou přesvědčovat, že oni už jsou dávno ve válce s Ruskem. Ať tedy bojují do roztrhání svých těl za McCaina a jeho ideové souputníky. Ať ale nešíří poplašné zprávy. Zejména by měli vyzývat k dodržování minských mírových smluv – které sami, když jsou v té válce s Ruskem – nejspíš pokládají za cár papíru. Holt jsou to „naši demokraté“. Takoví, že tvoří seznamy lidí i webů, na které budou moc lípnout razítko „prokremelské“. Proti nálepce se nedá bojovat. To věděli již ti, kteří dostali na hruď žlutou hvězdu, aby každý věděl, od koho se držet dále.

Demokracie na seznamu

Nebuďme k vývoji v Evropě lhostejní. Týká se každého nás. Zajímejme se o demokracii v Evropě dříve, než se dostane na seznam vyhynulých druhů.