Naši obránci dogmat

V článku Nebezpečná difuze mimo jiné píši: Není totiž ani tak podstatné si připustit, co vše selhává (i když bez toho se neposuneme dál), ale mnohem závažnější je, kudy se hodláme ubírat do budoucna.

Jakékoli pozitivní směřování by však mělo být založeno na opodstatněné důvěryhodnosti.

V několika svých minulých statích jsem se snažil vysvětlit, proč a v čem lidé jako Solis, Bartoš či Konvička důvěryhodní nejsou. Podobně nedůvěryhodnými jsou ale naše „establishmentové elity“.

My jsme pravda, my jsme zákon

Petice nazvaná „Jsme Česká republika, nechceme být ani ryba, ani rak“ vypovídá v první řadě nemálo o svých tvůrcích, Michaelu Kocábovi, Martinovi Bursíkovi a Janovi Urbanovi.

Již nadpis petice v nás může vyvolat pocit, že někdo patrně oprášil motto: Stát jsem já. Jakým titulem si zmínění lidé osobují právo mluvit za celou republiku? Snad z titulu svého zbožného přání?

Mnohem závažnější je ale „síla“ argumentů, které rozezlení „putinobijci“ a „zemanobijci“ používají.

Obrázek: Ukázka signatářů petice „Jsme Česká republika, nechceme být ani ryba, ani rak“, zleva: Michael Kocáb, Martin Bursík, Jaromír Štětina

Vezměme si například jejich pasáž k sankcím, jejichž reálný dopad na ekonomiku EU ještě výrazně pocítíme:

Zásadně také nesouhlasíme s politiky, kteří problematizují účinnost hospodářských sankcí. Jakkoli přišly pozdě a odtržení Krymu nezabránily, jsou nejvýznamnějším aktem zásadního nesouhlasu s postupem Ruska proti svrchovanosti Ukrajiny, na kterém se země sdružené v EU a NATO dohodly. Alternativou je buď otevřené mnichovanství, nebo širší vojenský konflikt, který si nikdo rozumný nepřeje. Zpochybňování sankcí je buď projevem lhostejnosti vůči vlastní budoucnosti, nebo krátkodeché vychytralosti, či dokonce změny zahraničně politické orientace České republiky. S takovým postojem vyjadřujeme kategorický nesouhlas.

Trend pro Kocába

Tvůrci petice dali najevo, že jsou raci – řečeno s Havlíčkem – chodí totiž pozpátku. A mohou nás zavést až do temného středověku. Autoři dávají najevo, že navzdory absenci jakéhokoli hodnověrného důkazu, který by potvrzoval přítomnost ruských invazivních vojsk (nikoli zahraničních dobrovolníku na principu interbrigád) na Ukrajině, nepochybují o „ruské agresi“ a že důkazy a fakta je evidentně nezajímají. Hlavně, že mohou mluvit svým jménem za všechny občany této republiky a mohou se distancovat od svého prezidenta: „Jestliže prezident Zeman zpochybňuje přítomnost ruských vojenských sil na Ukrajině slovy: „Beru vážně prohlášení ministra zahraničí Sergeje Lavrova, že tam žádní ruští vojáci nejsou” a ostentativně tak dává najevo, že prohlášení ruské strany považuje za hodnověrnější než stanovisko našich partnerů z EU a NATO, mluví výhradně za sebe, nikoli za naše občany.

Kocáb jde ve svých vyjádřeních tak daleko, že Zemanovy výroky považuje za „hraničící s vlastizradou“. Zda náhodou sám nepřispívá svou činností k podpoře těch, kteří verbují do války a chtějí konfrontaci za každou cenu, se nejspíš nezamýšlí.

Odhlédneme-li od podstatného, a totiž konfrontace skutečnosti a protiruské agresivní agitace (tady nejde o nějakou kritičnost či nekritičnost vůči ruské hlavě státu, zde jde o to, jak se interpretují události a co se na základě takovéto interpretace chystá), zbývá zde ještě jakýsi prvek morální. Nakolik je vhodné, aby za Českou republiku mluvil muž, který je nechvalně známý z kauzy fondu Trend? Jistě, nic mu nebylo dokázáno a z hlediska práva je nevinný – ale spíš z nedostatku důkazního materiálu, než z prokázání neviny. Kdyby vůči němu bylo postupováno tak, jak on nyní postupuje proti Rusku, již dávno by seděl za mřížemi.

Trend, jenž nyní Kocáb hájí ve vztahu k Ukrajině, zavání podporou oligarchů, tunelováním a korupcí. Ukrajina zabředá do hlubokých ekonomických problémů – a jejich řešení je v nedohlednu. Většině občanů zůstanou tak leda oči pro pláč.

Konec čtvrté moci

Různí mitrofanové nás ale budou přesvědčovat, že kdo pochybuje o pravdě kruhů blízkým dryáčnické Tea Party, je okamžitě Putinův kolaborant.

Proč to všechno vyprávím? Proto, že naše levice se až tak v postojích k téže krizi neliší. KSČM sice vypracovala teorii, že věřit se nemá ani RF ani USA, ale jakýmsi řízením osudu jí to v konkrétních věcech pokaždé přeskočí ke kremelským věžím.“ (A. Mitrofanov, Levicoví Amišově, Novinky.cz, 9. 2. 2015)

Jiří Pehe patří k těm, kdo nepotřebuje OBSE, kdo nepotřebuje věrohodné důkazy: „Ruské popírání přímého angažmá na východě Ukrajiny komplikuje vyjednávání o urovnání konfliktu, protože Západ a Ukrajina jen těžko mohou přijmout ruské snahy vystupovat jako nezúčastněná strana. Je tudíž otázka, proč Rusko sveřepě a vytrvale lže tváří tvář faktům.“ (J. Pehe, Proč Rusko lže?, Novinky.cz, 3. 2. 2015).

Škoda, že „naši dogmatici“ občas nezaměří svůj pohled na západní kritické hlasy, které by jejich jednostranné nadšení rozhodně nesdílely. Naopak, řadí se k těm, kteří jsou obsahem opodstatněné kritiky.

Bývalý důstojník CIA, Raymond McGovern mimo jiné uvádí: „Média již nefungují jako čtvrtá moc. A to je největší a také nejnebezpečnější změna, kterou jsem během svých jedenapadesáti let ve Washingtonu zažil: Již nemáme svobodný tisk… V otevřeném dopisu německé spolkové kancléřce se praví: „Jestliže fotografie, které zveřejnily NATO a USA, představují nejlepší existující „důkaz“ ruské invaze, pak roste naše podezření, že bylo vynaloženo velké úsilí snažící se posílit argumenty, že jednáním NATO na nejvyšší úrovni přísluší s jistotou pohlížet na Rusko jako na provokaci. Caveat emptor je výraz, který jistě znáte. Stačí asi jen doplnit, že bychom měli být velmi opatrní s ohledem na to, co Rasmussen nebo dokonce ministr zahraničí USA John Kerry chtějí prosadit“.“ (Wolfgang Bittner, Dobytí Evropy Amerikou, Nakladatelství Jaro, Praha 2014, s. 67-68).

Willy Wimmer, ostřílený německý politik za CDU, musí pánům Mitrofanovi, Pehemu či Šafrovi připadat jako zakuklený ruský agent a jistě ho vidí podobně jako Marvan Hrušínského ve filmu o dobrém vojákovi Švejkovi. To proto, že píše: „Přitom pro Západ, a tady především pro neomezený úslužný „přední tisk“, nebylo důležité, aby se vysvětlilo, kdo lidi na náměstí zastřelil, aby převratu nasadil „korunu“. V minulosti se oběti takových masakrů mohly dočkat toho, že Západ o své vlastní vůli pachatele obžaloval. Dnes je jisté, že počínání Západu je otázkou oportunity. To se obecně nazývá „morální úpadek“. V Kyjevě a v otázce, kdo se tam obecně těší západní podpoře, lze velice dobře odhalit, jak málo zůstalo z kdysi hrdé „západní společnosti“ založené na vysokých hodnotách.“ (Bittner, s. 38).

Kdyby tak promluvil v naší republice, měl by co do činění s plamenným obhájcem „našich demokratických hodnot“, v poslední době bohužel redukovaných na mučení, odposlechy a tvrdou asociální linii, M. Kalouskem – a jistě by byl označen za „radikálního levičáka“. To se jenom v plné nahotě odhaluje ubohost debaty na dané téma v naší republice.

Novinář by měl pátrat, ptát se, hledat. Není tu od toho, aby emocionálně obhajoval nějaké tvrzení – bez ohledu na realitu. Novinář se má pídit po tom, co se stalo na Majdanu, má pátrat po původu hromadných hrobů na Ukrajině, má se tázat, co se ve skutečnosti stalo při sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou. Nemá se zařadit do nějakého družstva, a to bez ohledu na barvu trenýrek. Je jedno, kdo nosí bílé a kdo modré. Novinář má prověřovat a pochybovat. Pokusit se skládat výsledný obraz, ne kreslit Potěmkinovy vesnice.

Nějaká naděje svitla i pro obyvatele Donbasu. Ruští novináři píší ve svých reportážích, že ti, kteří odtamtud neutekli do RF (menšina) nebo do zbytku Ukrajiny (většina), jsou v depresi proto, že pochopili: Moskva, která je vybudila ke vzpouře, měla zdejší lidi pouze jako platidlo ve velké geopolitické hře. Donbas měl zůstat ranou na těle Ukrajiny. Minská ujednání o zájmech tamních lidí mluví, ale stejně obecně jako předtím.“ (A. Mitrofanov, Minsk poskytl naději. Na studenou válku, Novinky.cz, 12. 1. 2015).

Pozůstalí zabitých padli vděčně vrahům do náruče, aneb Vše dobře dopadlo

A Mitrofanov zřejmě předpokládá, že ti, kteří od počátku vyjádřili svůj odpor proti samozvané nahnědlé vládě v Kyjevě, budou v občanské válce prchat tam, kde je nenávidí – jak jinak by mohl napsat, že do Ruské federace odešla jen menšina uprchlíků? Staré informace jsou již zapomenuty (viz Luhansk na hraně humanitární katastrofy, z města prchlo 250 tisíc lidí).

Není nad to táhnout proti „lhářům“ a „zaprodancům“. Jenom ty zbraně a metody používané v této „svaté válce“ jaksi nemají mnoho společného s demokracií ani s pravdou. Ale to nás patrně nemá nahlodat. Stejně, jako máme trvat na významu nesmyslných sankcí.

Brzy se hospodářské sankce negativně projeví u širokých vrstev obyvatelstva člověk nemusí být prorokem, aby předpověděl, jak závažné následky nejen pro národní hospodářství, ale i pro všechny sféry společenského života to bude mít. Bývalý spolkový poslanec a vydavatel NachDenkSeiten Albrecht Müller si postěžoval již před několika měsíci: „Do čích rukou jsme se to dostali!““ (Bittner, s. 78)

Kdopak to volá

Jistěže nelze jednu stranu líčit jako anděly – a druhou jako mizery a ďábly. „Houpačka nepřátelské propagandy se na Západě i Východě houpe na obou stranách vysoko, neboť ruská média oplácejí stejnou mincí. Nacionalismus vzkvétá a také nesmyslné hospodářské sankce, na něž doplácí hlavně Německo a Evropská unie, nezůstávají bez odpovědi. Je to hra s ohněm! Ale jak se zdá, neuvědomují si to ti, kteří ještě nikdy nezažili žádnou válku ve vlastní zemi. Nadutě dál šíří svoje polopravdy a lži.“ (Bittner, s. 48)

Stává se u nás takovým zvykem někomu doporučit knihu, aby se vzdělal a rozšířil si rozhledy. Nevím, zda pánové Mitrofanov, Pehe a další například bohatě zdroji doplněnou Bittnerovu knihu četli, a již vůbec netuším, zda by ji raději nedali na seznam „zakázaných knih“.

Jedno je jisté. Slyšíme volání: „Chyťte lháře a vlastizrádce“. Zbývá jediné. Zeptat se, kdopak to vlastně volá?