Nebezpečná difuze

Ve svém článku nazvaném „Otázka důvěryhodnosti: Od zelené po hnědou?“ jsem mimo jiné upozornil na následující: Uvědomujeme-li si stav, kdy čelíme rozsáhlé systémové krizi, kdy pacient tisíckrát ujištěný o svém brzkém uzdravení trpí čím dál většími bolestmi, je na místě se ptát, jaké léčebné metody jsou na obzoru – a zda se nejedná pouze o placebo efekty (nebo přímo o jedy).

Toto bychom si měli denně připomínat. Zvláště tehdy, hledáme-li funkční alternativu ke stávajícímu systému.

Není totiž ani tak podstatné si připustit, co vše selhává (i když bez toho se neposuneme dál), ale mnohem závažnější je, kudy se hodláme ubírat do budoucna.

Nelze vinit spoluobčany z pasivity a nedůvěry, pokud jim není předložen životaschopný důvěryhodný projekt.

Takovým projektem ovšem v žádném případě není to, co nabízí A. B. Bartoš.

Ten si nyní láme hlavu, jak zmobilizovat co nejvíce lidí ve svůj prospěch. A jak do toho zapojit KSČM (samozřejmě v roli – slovy klasika – „užitečného idiota“).

Neduhem Evropy (a České republiky zvlášť) je skutečnost, že takzvané levicové demokratické strany (různé variace na termín sociální demokracie) opustily vše, co je činilo sociálními (a mnohdy i demokratickými). Proto se lidé odvracejí od Hollanda, proto PASOK stěží prolezl do parlamentu a ještě to považuje za úspěch, proto B. Sobotka poslušně sklapne podpatky před Babišem, jen aby měl někoho do „mariáše“, kde tím čtvrtým (který si ovšem ani nelízne) jsou voliči.

Levicoví voliči si připadají zrazeni, že nikdo nehájí jejich zájmy – a právem. Tento stav je ovšem velice nebezpečný – a přímo vybízí k prohlášením, že pravo-levé vidění světa je překonané. Jak ovšem (aspoň zatím) ukazuje Syriza v Řecku, nemusí tomu tak být. Spolu s jedním reklamním sloganem se chce říci: „Aspoň tady je svět ještě v pořádku.“ Každý totiž vidí, jaké hodnoty hájí Syriza – a jaké Zlatý úsvit. A že levice s podobně hnědým uskupením nemůže – a to na žádném základě – spolupracovat. Naopak, stojí na opačném pólu.

Na naší domácí scéně je tomu bohužel jinak. V Duchcově jsme mohli zaznamenat dokonce zásnuby ČSSD s DSSS.

Podobně nepříjemným šokem by pak pro mne bylo, kdyby stejné líbánky prožívala KSČ s Národní demokracií.

Všimněme si, jakými slovy možnou spolupráci těchto subjektů komentuje A. B. Bartoš (Stanovisko Národní demokracie k případné spolupráci s komunisty):

Nikterak nezpochybňujeme, že právě díky neustálým pokusům realizovat levicové paradigma světa prostřednictvím pochybného pozemského ráje bylo v minulosti zavražděno strašlivé množství lidí prostřednictvím marxistické ideologie, která má jednou podobu internacionální (trockismus, leninismus, stalinismus) a tu zase nacionální (nacionální socialismus). Dnes tuto ideologii však prezentuje idea globální vlády, která postupně likviduje zděděnou evropskou kulturu a suverenitu národního státu. V první fázi byla vedena válka proti náboženství, pak vůči společenským vazbám (industriální otrokářství, třídní boj, multikulturalismus) a dnes likviduje převýchovou nových generací i samotnou lidskou přirozenost (feminismus, genderová ideologie, homosexualismus atd.). Pokud toto děsí i levicově orientované občany, tím lépe.

Adam B. Bartoš patří mezi ty, kteří dají s klidem mezi komunismus a nacismus rovnítko, jen aby dokázal, že mezi levicí a pravicí není rozdílu – že jde o překonané dělení. Přistupuje tak na stejné zjednodušení, jaké používají ti, které pokládá za hlavní nepřátele – a které označuje jako „havlisty“. Bartošovým problémem ovšem je – jak vidno z jeho seznamu „pravdoláskařů“ – že do jednoho pytle hází lidé se zcela protichůdnými názory, kterým jednotná etiketa skutečně nesluší – a zejména – nepasuje.

Nacionální socialismus byla ideologie postavená na silném vůdci, hierarchii a byla radikálně zaměřená proti marxismu, který byl spolu se židy jejím úhlavním nepřítelem. K některým levicovým hodnotám (ke kterým se bohužel sociální demokraté neměli) se hlásila jen v počátku, když se potřebovala dostat k moci. Vždy ale pak přijde chvíle, kdy se SS zbaví SA – a kdy se na povrch dostane pravá podstata této ideologie. Ideologie, která v žádném případě nejde proti zájmům velkokapitálu. Naopak se stává jeho oporou.

A. B. Bartoš v jedné lince spláchne pohromadě Stalina, Lenina i Trockého (Stalininismus nelze – na rozdíl od trockismu a leninismu – chápat jako ideologii internacionální).

A. B. Bartoš je prvním, kdo – svými vlastními slovy – slibuje „pochybný pozemský ráj“ – ovšem pouze pro vyvolené (nějak se mu v něm nedostává na občany romského původu, židovského vyznání, na rovné postavení žen a mužů či na osoby orientované na stejné pohlaví).

Bylo by smutné, kdyby čeští komunisté sedli Bartošovi na lep s tím, že je přece nutné se spojit proti „mnohem většímu zlu“, které představují oficiální mainstream a stávající systém. Zdiskreditovali by tak své kořeny, kdy stáli (naprosto uvědoměle) na opačné straně ideového spektra.

Bylo by tragické, kdyby pod heslem „Pravice, levice – jedna jsou směsice“ docházelo ke sblížení nesbližitelného, kdyby rudá povážlivě hnědla – a kdyby alternativa ke stávajícímu nenabízela žádný kvalitativní posun.