Odkud bychom to nečekali…

Snažíme-li se identifikovat různá ohniska nedemokratických proudů s náznaky inklinace k fašismu, měli bychom si uvědomit, že je jich celá řada – a že se rekrutují z různých podhoubí.

Fašizace společnosti není prázdnou nálepkou, třebaže s ní tak někteří lidé zacházejí. Jedná se o reálné nebezpečí, které je vždy umocněno rozpadem sociálního smíru, trvalou ekonomickou a sociální krizí a které umožňuje dostatečně ambiciózním jedincům ucházet se o pozici „tvrdé a pevné ruky“.

Jak se rodí hnědé podhoubí

Čím více se prohlubují sociální problémy, tím více je odváděna pozornost od nadnárodního kapitálu směrem k imigrantům, cizincům, národnostním a etnickým menšinám, k jinověrcům a lidem jiné barvy pleti. Zkrátka je odváděna tam, kde neškodí. Kde neškodí zájmům těch, kteří se rádi opřou o bojůvky, jež udržují společnost v atmosféře strachu. Bojůvky, které jí strachem na straně jedné, a úplatky na straně druhé zacpou ústa a srovnají jí krok.

Taková společnost na jedné straně podporuje vybičovaný nacionalismus, na straně druhé ovšem její představitelé mohou uzavírat nadnárodní smlouvy, jež jakýkoli národní odpor znemožní.

Žijeme ve společnosti, která je rozpolcená. Existuje v ní palčivý generační konflikt. Potýká se s řadou systémových disfunkcí, ať se již bavíme o nezaměstnanosti, o podvádění a vydírání seniorů, o hanebném postavení mnohých handicapovaných lidí či o pravomocech soukromých exekutorů.

Problémem naší společnosti je, že bojujeme proti bezdomovcům, místo toho, abychom bojovali proti bezdomovectví. Bojujeme za posvátné právo na soukromé vlastnictví, které se často ocitá v protikladu k potřebám společnosti. Zjišťujeme pak, že naše ramena zákona pomáhají těm a chrání ty, kdo odmítají pomoci potřebným. Jako vrchol naší „morálky“ obhajujeme, že lepší zdravotní péče se odvíjí od nadité peněženky. Zdraví, vzdělání, ochranu životního prostředí – to vše jsme převedli na společného jmenovatele zisku. Problém je ovšem v tom, že tyto „statky“ jsou nezpeněžitelné. Respektive, jsou zájmem všech občanů, takže by neměly být dostupné pouze některým. A to těm, kteří vůbec nemusejí vytvářet hodnoty. Toliko se jim daří hodnoty hromadit.

Nacházíme se ve společnosti, která ztratila pravolevou orientaci a plácá se ve zklamání ze zavedených politických stran, které většině oprávněného voličstva nemají co nabídnout.

Neumíme diskutovat. Nejsme zvyklí na dostupnost relevantních informací.

Kromě toho, že budeme kritičtí k mainstreamu, bychom se měli mít na pozoru před všemi, kdo se schovají pod téma, jež nás zajímá – a postaví se na stranu, již hájíme. Vždy bychom měli mít na paměti, za jaké pozice je ten který názor obhajován.

Pokud například zjistíme, že se člověk, který se vymezuje vůči „americkému imperialismu“, halí do vlajky Konfederace, či že někdo, kdo si všímá kosovské tragédie a upozorňuje na roli zločince Thaciho, podporuje krajně pravicové nacionalistické maďarské strany, jež mohou přispět k obdobné tragédii, neměli bychom ho podporovat.

Nežijme však v klamu, že hnědnutí společnosti musí vyvěrat výhradně zdola. Varovat by nás konec konců mohly některé pokusy parlamentních stran o kooperaci s DSSS.

Všímejme si i takzvaných občanských aktivistů, kteří dali v minulosti své sympatie k DSSS najevo – a kteří se pod rouškou nesmlouvavého antikomunismu pasují do role ochránců demokracie.

Tito lidé nepodporují nástroje přímé demokracie, jež by posílily práva občanů. Nechtějí vzdělanější a informovanější občany, kteří budou kompetentní se sami rozhodovat. Ne. Chtějí poslušné stádo, kterému oni řeknou, koho odvolat, koho zvolit a co si má myslit. Čemu má tleskat – a na koho křičet „hanba“ – či, v případě potřeby, koho má lynčovat.

Je krajně nebezpečné, pokud se vytváří nějaká elitářská „liga výjimečných“, která si uzurpuje právo říkat, co má být. Která si uzurpuje právo rozhodovat za ostatní. Ve jménu čehokoli, klidně těch „nejsvatějších a nejčistších symbolů“. Ostatně, v jejich jménu bylo v historii prolito možná nejvíce krve.

Nestavme modly, kde bude zavrženíhodné se jim patřičně nepoklonit. Nevytvářejme mýty o „spasitelích“ a „démonech“. Nezřídka totiž ti, kteří se považují za nejlepší, představují největší hrozbu.

Takto tedy ne

Diskuse by měla být jedním ze stabilních nástrojů naší demokracie. Nejsme-li jí schopni, demokracii oslabujeme a otevíráme dveře totalitám.

Stejně tak se učme co nejobjektivněji informovat. Abych názorně ukázal, jak takové informování v žádném případě nevypadá, vypůjčil jsem si jako modelový příklad „zpravodajství“ Jana Šinágla.

V titulu svého blogu má sice „Hlas svobody a demokracie“, ovšem při poslechu onoho hlasu osobně nenacházím ani nic svobodného, ani demokratického.

Demokracie totiž podle mě končí tam, kde začíná nálepkování, vytrhávání z kontextu, zesměšňování a ponižování oponentů a prosazování jediného postoje jako správného a morálního. Demokracie končí tam, kde má jediný názor znaménko plus – a ostatní názory tak končí v minusu.

Podívejme se nyní blíže na Šináglův text, v němž se pokusil po svém shrnout „debatu“ na půdě Knihovny Václava Havla, která proběhla dne 12. prosince 2014 na téma listopadu 89 a budoucnosti Ústavu pro studium totalitních režimů.

Začněme nálepkováním. Na to, že Šináglův text není příliš dlouhý, obsahuje nálepek více než dostatek. Shrňme si je:

1) „To co předvedl Michal Uhl, syn Petra Uhla a ombudsmanky Anny Šabatové, se musí slyšet na vlastní uši, aby člověk vůbec uvěřil…

2) „Obávám se, že jeho myšlenkové pochody by už právem vzbudily zájem psychologů či psychiatrů.

3) „Dostavila se i „komunistická agitka“, která svými „lůzlovskými“ projevy rušila i pobavila.

4) „Skvěle argumentovali Adrian Portmann, Monika Pajerová a Jaroslav Spurný.“ (Více viz Debata s Respektem: Listopad 89, ÚSTR a spor o výklad dějin).

Čtenář se tak nedozví, proč Michal Uhl řekl: „S Havlem to máte jako s Marxem.“ Dovolil si upozornit na skutečnost, že někteří lidé se vyvíjejí. Že mají různá stádia. Michal Uhl totiž dodal: „Je nějaký raný Marx a pozdní Marx, je nějaký raný Havel a pozdní Havel.“ Historik by měl tato slova chápat. Neboť si je vědom, že život lidský je někdy natolik dlouhý, že ho je potřeba rozdělit na etapy. Stejně tak by si měl být historik vědom toho, že 40 let reálného socialismu v Československu prošlo obdobnými fázemi, jež se kvalitativně poměrně lišily. A proto není možné o těchto etapách mluvit jako o etapě jediné – a šmahem ji nějak oznaménkovat.

Pana Šinágla poněkud omlouvá fakt, že historikem není. Tuto omluvu již ale nenacházím v případě pana Portmana, který na jednu stranu vyslovil sympatický názor, že kvórum pro referenda by mělo být nižší, než je u nás některými politiky navrhováno, na druhou stranu zřejmě v přímé demokracii podle střihu pana Portmona nemají co dělat ti, kteří by hlasovali – jak to jenom popsat – pomýleně. Michalovi Uhlovi byla v „diskusi“ doporučena emigrace. Neboť si prý neváží ústavy, když si dovolí pochybovat o usnesení, že je nějaký režim ze své podstaty zločinecký. Možná, když toto Michal Uhl pronášel, byl myšlenkami u metod mučení, odposlechů a rasové nesnášenlivosti, které odsuzuje u všech systémů. Bez rozdílu.

Co by si historik neměl dovolit, je přihlásit se k oprávněnosti udržování mýtů. Je neobhajitelné vytvářet klamnou aureolu – a omlouvat to tím, že je to pro společnost potřebné. Když byl T. G. Masaryk přesvědčen o nepravosti rukopisů, neváhal se ozvat s tím, že na klamu nic pozitivního budovat nelze. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že díky nim vznikla řada významných uměleckých děl. Z hlediska směřování společnosti však bylo podstatné, že nepravost rukopisů byla odhalena.

Stejně tak je zarážející, když další „diskutující“ s kamennou tváří prohlásí, že „jsme neměli být tak korektní – a trvat na tom, že nejsme jako oni.“ Mohu tuto „diskutující“ uklidnit, že se jí to podařilo – a že by dnes mohla hrdě prohlásit: „Jsme jako oni. Jenom netuším, zda je to ta správná cesta k demokracii. Respektive, jsem si naprosto jist, že se jedná o cestu, jež nás zavede kamkoli, pouze ne k demokracii.

Dále nebylo pochopeno, proč není třeba přehodnocovat obsah odvolání D. Hermana, když bude napaden procesní postup. Tím se totiž nemění, že někdo selhal. Pokud soud rozhodne, že ono odvolání bylo špatné, lze předpokládat, že tak bude kvůli procesní chybě. Znamená to, že nebylo postupováno při jeho odvolání, a to z věcných důvodů, tak, jak by postupováno mělo být. A to Michal Uhl slíbil napravit, bude-li třeba. Za tento postoj si vysloužil Šináglovo kroucení hlavou a výkřiky, že by měl odstoupit. Že by se nám zrodila akce: Červená karta pro M. Uhla? Uvědomme si, že není možné, aby hrstka lidí rozhodovala o tom, který demokraticky zvolený politik, ředitel instituce či člen nějaké rady budou odvoláni. Tím bychom ze hry poslali samotnou demokracii. Ta by tak směřovala rovnou pod studenou sprchu. A my s ní.

Do čeho nešlápnout

Svou stať končí Šinágl poměrně sympatickým konstatováním: „Politik má ve jménu spravedlnosti a dobrých mravů konat i s rizikem, že nebude oblíben, jednat dle svého přesvědčení a ne populisticky, aby si mohl budovat nemravně kariéru a s ní spojené „prebendy“, garantující výhody pohodlného života aniž by nabídl jakoukoliv protihodnotu. Prázdná slova a sliby jimi být nemohou!

Také si myslím, že bychom neměli podporovat politiky, kterým nevadí obchody se zbraněmi se Saúdskou Arábií, kteří omlouvají korupci jako „nutné zlo“ či kteří si jako pubertální mládež připínají na klopu nactiutrhačné placky, které z hlediska diplomacie představují jasný faul – a které z hlediska podpory demokracie neznamenají vůbec nic.

Zase mi ale něco říká, že právě takovéto politiky – navzdory svým slovům – pan Šinágl uctívá, stejně jako považuje za skvělé ty, kteří nabádají druhé k emigraci a kteří veřejně vzkazují – „musíme být jako ti, proti nimž se vymezujeme.

Právě tady končí veškerá legrace – a s ní demokracie. Tady končí možnost dialogu. A právě tady – všem na očích – dochází k přelakování do té doby třpytících se vznešených ušlechtilých korouhví pravdy a lásky na barvu, která nemá s barvou naděje nic společného. Zato se velmi podobá barvě toho, do čeho nechtěně šlápneme – a co nám rozhodně nevoní.