Otázka autentičnosti

Zastánce, či hrobař?

Představitelem řady lidí znechucených ze současné politiky se stal Tomio Okamura. Pro mnohé nedotknutelný spasitel, jenž by se vyjímal v presidentském křesle. Tu se zastane stávkujících, tu vyjádří pochopení pro naštvanost lidí, tam přilije své sympatie prostému řidiči autobusu, že korupce mocných je horším zločinem než počmárané plakáty, onde zase vyjádří přesvědčení, že za mřížemi sedí nevinný.

Okamura se se svým Úsvitem dostal v roce 2013 do Sněmovny. Ohání se prosazováním přímé demokracie. Jaká je ovšem realita? Jaké je jeho pojetí nástroje, který by měl posílit práva všech občanů této země?

Na jednu stranu je sympatické, že Okamura téma přímé demokracie otevírá. Na stranu druhou staví na krajně pravicových ekonomických základech Kohoutových. Pavel Kohout působil mimo jiné jako poradce B. Sobotky či V. Tlustého, jako ekonomický analytik pracoval například pro PPF. Tento člověk že by měl představovat systémovou alternativu? Východisko ze soudobé systémové krize? Takové představě poměrně silně odporují následující slova: „Nynější model extrémní expanze a hypertrofie všemocného státu tedy zřejmě též není stabilní. Stát přestal být garantem stability. Stal se naopak hlavním zdrojem rizik. Kde hledat recept na řešení této nemoci? Čtyři jména: Erhard, Rüstow, Eucken, Röpke. Starý dobrý neoliberalismus. Anebo sociálně tržní ekonomika, chcete-li.“ (Starý dobrý neoliberalismus, 1. 3. 2012).

Osobně chápu přímou demokracii v mnohem širším kontextu (v souladu s M. Valachem), než pouze jako možnost vyjádřit se k nějakému tématu v referendu. Jsem přesvědčen, že hledáme-li alternativu ke stávajícímu kolabujícímu systému, je třeba zabývat se přímou demokracií jak v oblasti politické, tak ekonomické. Představit alternativu k honbě nadnárodních společností za ziskem. Zisk nemůže být určující hybnou silou, neboť zisk kumuluje čím dál méně lidí a to, co se mu obětuje, je v zájmu čím dál menšího počtu lidí. Okamura ovšem s nějakým konceptem systémové změny nepřichází. Touží pouze prosadit v rámci stávajícího systému nějaký nástroj, který ale vůbec nemusí sloužit k posílení práv občanů. Naopak, podpoří mocné. Neboť mainstreamová média cenzurující, co se jim nehodí k jejich výkladu světa (jako například roli Bakaly a B. Sobotky v kauze „bytů OKD“), se již postarají o to, aby veřejné mínění podporovalo to či ono. Aby pochopilo, čemu má udělit červenou kartu, a za co se má bít do roztrhání selského rozumu na kousíčky. Když k tomu připočteme absenci nějakého obecného rozhledu lidí, což vypovídá mnohé o stávajícím vzdělanostním systému, je na problém zaděláno.

Kdepak korporace, nepřizpůsobiví…

Ve svém článku Hon na Bátoru, ostuda politiků a novinářů rozvíjí T. Okamura své přesvědčení, že pan Bátora není v ničem extremistickým a pouze mu je některými lidmi upíráno právo na svobodu slova. Okamura se v případě působení pana Bátory na vysokém postu na Ministerstvu školství a tělovýchovy ČR nezabývá ani tak důvody kritiků tohoto stavu, jako vzděláním pana Bátory: „Nekompetentní nacionalista“ a „kandidát ultrapravicové Národní strany“ Ladislav Bátora, má podle všeho 4 vysoké školy. Vystudoval anglistiku a amerikanistiku na Filosofické fakultě UK, posléze ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde později absolvoval i doktorské studium mezinárodních politických vztahů, a nakonec vystudoval pražskou Právnickou fakultu. Vyučoval v církevní Vyšší odborné škole publicistiky.“ S faktem, že L. Bátora byl v roce 2006 lídrem kandidátní listiny Zlínského kraje za Národní stranu, se Okamura vypořádal velmi svérázně: „Národní strana, za kterou kdysi jako nečlen kandidoval prokletý pan Bátora, není strana, kterou jsem kdy volil, v každém případě to byl legitimní politický subjekt zaregistrovaný na Ministerstvu vnitra a splňující zákonnou podmínku, že jejich program není v rozporu s listinou práv a svobod a nepropaguje násilí na jednotlivci ani skupině obyvatel. Národní strana byla řádně zaregistrovanou politickou stranou a nikdy nebylo proti ní vedeno soudní řízení o zastavení činnosti.“ Okolnost, že Ministerstvo vnitra ČR tuto stranu odmítalo opakovaně zaregistrovat, ale kvůli výroku Nejvyššího soudu ČR tak musilo učinit (důvody pro neregistraci údajně neměly oporu v platných zákonech ČR – to samo o sobě ale nic nevypovídá o Národní straně jako takové, jež dočasně kooperovala s Republikány Miroslava Sládka), se již Okamura nezmiňuje. Zato si tentokrát asi nepoložil otázku jako ve svém článku nazvaném „Nestáváme se rukojmími lékařů a soudců?„, kde naopak veřejnosti předhodil dvě jasně vymezené skupiny lidí, kteří podle něho zneužívají svou moc. Pokud soudy rozhodly, že Národní strana má být řádně zaregistrována, je vše v pořádku.

Pan Okamura však systematicky bagatelizuje a opomíjí důvody, jež se neslučovaly s Bátorovou funkcí na resortu školství. Člověk, jenž se aktivně hlásí ke stranám a hnutím potlačujícím lidská práva (Národní strana, Hnutí D.O.S.T., účastníka Vlastenecké fronty, jenž má dlouhodobé vazby na radikální extremistické pravicové kruhy s inklinací k antisemitismu) by měl být automaticky v demokratickém právním státě s takovouto funkcí neslučitelným. Bátora není náhodným řadovým návštěvníkem akcí extremistické pravice, je jejím aktivním členem, a co víc, patří mezi její představitele, vzory. Ale frustraci, kterou muselo pocítit mnoho pedagogů, zvláště dějepisářů, pan Okamura zjevně pochopit nedokáže. Což demonstruje závěrem své stati: „Kontroverzní spis o konečném řešení cikánské otázky jsem četl. Nepropagoval žádné vystěhovávání romských spoluobčanů do Indie. Navrhoval v kontextu s dřívějšími vystěhovaleckými vlnami Romů do zahraničí koordinaci vystěhovalectví nejlépe do některého ze státu Indie. Podpora vystěhovalectví samozřejmě jen pro ty, kdo sami chtějí, se státní podporou na založení nové existence v zahraničí a navíc po oboustranné dohodě s cílovým státem či provincií. Třebaže tahle myšlenka je v praxi nereálná, nelze na ní shledat nic jiného, než inspiraci ve staré sionistické idei budování židovského státu a vystěhování do něj.“ Termín „konečná otázka“ nechal pana Okamuru lhostejným buď z naprosté historické neznalosti, nebo zkrátka proto, že na něm nic špatného nenachází. Jak asi vnímají text lidé, jimž je tato „konečná otázka adresována,“ se Okamura zjevně nezamýšlí. Budou-li se bát a budou-li před nenávistí utíkat, tím lépe. Na to přece mají plné právo.

Jakou bychom měli hlavu státu v případě zvolení Okamury presidentem, ukazuje následující text, nabádající k politické nekorektnosti (Buďme politicky nekorektní !). Ono všeho moc škodí, i té politické korektnosti, zvláště, když je míněna pouze jako póza. Jenže obhajoba DSSS jako neextremistické strany není počinem politické nekorektnosti, ale neznalosti, či něčeho mnohem horšího — sympatií s touto stranou.

Okamura píše: „…V téhle souvislosti mám ještě jednu připomínku. O Dělnické straně píšeme, že je extrémistická, ale čím doopravdy? V čem je například extrémní názor, že Cikáni by si měli založit vlastní stát a že Česká republika by měla podpořit jejich vystěhovalectví do země, odkud pochází jejich prapředci? Téměř všechny evropské vlády podporovaly založení Izraele a Židé sami o něj usilovali. Naopak sionisté bývali a jsou považováni za extrémisty. Je to samozřejmě dané tím, že Židé jsou národem knihy a mají už od starověku opravdu vysoké ambice.

Možná by Tomio Okamurovi nedalo příliš času si aspoň něco málo o DSSS zjistit.

Třeba ale vše Okamura ví a není nutné ho dovzdělávat. Pana Okamuru člověk neuslyší vyjádřit se ke kauzám rasově motivovaných útoků, neslyší ho varovat před fašismem, neslyší ho rozebírat podmínky tzv. „sociálně vyloučených“. Láska k bližnímu již není v módě, hlavně ne u těch, kdo se zastávají „tradičních křesťanských hodnot“. A je rozhodně snazší soustředit hněv lidí proti jiným stejně postaveným lidem, než proti těm, kdo si většinu zisků z toho či onoho státu stahují k sobě do kapes.

Mainstream je mrtev, ať žije protiproud?

Kromě mediální manipulace v mainstreamu je stejně (vlastně svým způsobem mnohem více) nebezpečnou manipulace médií tvářících se jako alternativní.

V poslední době si získávají body P. Hájek a jeho Protiproud, když zcela oprávněně kritizují jednostranné a zkreslené zpravodajství ohledně dění na Ukrajině. Mainstream nezajímá, co bylo příčinou proměny občanského protestu v krvavou řež. Stejně tak se nedozvíme, že na Ukrajině nepůsobí žádná ruská invazní armáda a že původně „jasný“ podíl Ruska na sestřelení civilního letounu nad Ukrajinou zpochybňuje celá řada faktů.

Např. profesor J. Sapir říká: „Pokud Viktor Janukovyč opustil Ukrajinu o vlastní vůli, potom následná změna vlády nijak nenarušuje ústavní pořádky platné v zemi. Jestliže se tak ale rozhodl z důvodu svého ohrožení, může být taková změna režimu naopak považována za porušení ústavy. To by znamenalo, že následná referenda na Krymu a východní Ukrajině je možné považovat za legitimní.“ (Více viz: Francouzský profesor cituje analýzu masakru na Majdanu, kterým vše začalo: Opravdu to nespustil Janukovyč).

Měli bychom trvat na prošetření všech okolností – a neměli bychom podlehnout tamtamům ženoucím lidi do náruče válečného dobrodružství, tentokrát s bonusem použití jaderných zbraní.

Stejně tak bychom se měli mít na pozoru před těmi, kdo sice pravdivě poukazují na nějakou nepravost či na nějaký zločin (například bombardování Srbska, dění na Ukrajině, selhání EU v celé řadě oblastí, zejména v oblasti sociální).

Není totiž možné věřit někomu, kdo na jedné straně láteří na politiku USA – a na straně druhé hrdě rozvíjí vlajku Konfederace: U prezidentova vicekancléře Petra Hájka hrdě vlaje vlajka jižanské Konfederace!

Tímto počinem se člověk odsuzující politiku USA hlásí k jestřábům v USA. K jestřábům, kteří se již třesou na válku s Ruskem.

Pokud nám něco říká občanská válka, kde proti sobě stály Konfederace a Unie, pochopíme, že s P. Hájkem se k jakékoli alternativě k současnému systému nedopracujeme. To už rovnou můžeme podporovat americkou Tea Party (a jmenovitě ku příkladu S. Palinovou).

Jinými slovy neměli bychom být uspokojeni, že někdo používá správné argumenty proti něčemu nesprávnému, ale současně by nás mělo zajímat, s čím se dotyčný identifikuje a jakou má představu o budoucnosti.

Pro lidi je ovšem stále těžší orientovat se na domácí politické šachovnici, když heslo „Padouch nebo hrdina, jsme všichni jedna rodina“ vyznává kde kdo. Všechny parlamentní strany svorně pracují na tom, aby pojmy jako „levice“ či „pravice“ ztratily obsah a aby se původní základy těchto pojmů a jejich čitelné vymezení vypařily. Kde jsou doby, kdy se sociální demokraté a komunisté vymezovali vůči všem formám fašismu?

Neshledali jsme žádné porušení stanov strany. Pečlivě jsme prostudovali smlouvu o spolupráci duchcovské ČSSD s DSSS a nenašli jsme nic, co by bylo v rozporu s politikou ČSSD. Žádné argumenty ke zrušení strany nebo zrušení členství některému z členů jsme nenašli,“ prohlásil po jednání šéf krajské sociální demokracie Radek Scherfer.

Bátora se patrně někde spokojeně usmívá.

Otázka autentičnosti

Uvědomme si, že takzvané etablované politické strany ztrácejí voliče, neboť ti je již dávno nedokážou považovat za své. Lze tedy čekat, že stále významnější roli začnou hrát různá vnitřně rozpolcená hnutí stojící na výrazném představiteli. Po Bártově Věcích veřejných nastoupilo Babišovo hnutí ANO. Objeví se nějaké třetí B., které „nečekaně“ pronikne do Sněmovny, abychom se názorně přesvědčili, že „nové tváře“ novou politiku nepředstavují? A pokud ano, že tato změna nebude ku prospěchu většiny společnosti?

Otázka autentičnosti protisystémových hnutí a jejich představitelů je klíčová. Zkusme neztrácet čas s proudy, které se po čase mění ve stoku a jejichž barva připomíná řeku po povodních. Jedině tak budeme mít dostatek sil na hledání skutečně kvalitativně pozitivní změny.