Otázka důvěryhodnosti: od zelené po hnědou?

Ve svém minulém článku (Zalévání suchem aneb co Konvička (ne)pěstuje) jsem mimo jiné napsal: Vysokoškolský profesor býval za první republiky pojmem. Dnes se člověku buď skoro žádné jméno nevybaví – nebo se tak stane ve spojitosti s pubertálním chováním, kdy akademik kreslí neslušný obrazec na záchodcích či jde demonstrovat se schválně urážlivým sloganem, jakkoli myšleným ironicky. Nebo se jednostranně vymezuje proti všemu ruskému – a tváří se jako vrchol ctnosti. Přitom se neobtěžuje ani s takovou „banalitou“, jakou je ctění presumpce neviny. Proč by se akademik zabýval okolnostmi, jak se co stalo (na Majdanu, v Oděse, při sestřelení letadla nad Ukrajinou atd.)? Našemu vědci většinou postačí přesvědčení, jak věci musí být. A již se neobtěžuje podružnostmi, jak věci skutečně jsou. Přece ještě studentům nepůjde příkladem v takové sprosťárně, jakou je kritické myšlení. Kromě skupiny těchto „moudrých“ akademiků pak disponujeme také vysokoškolskými pedagogy, kteří sice sprosté symboly na záchodcích nekreslí, ale pro změnu drží krok s Vandasem a Bartošem či používají slovník „žáka třetí B“.

Uvědomujeme-li si stav, kdy čelíme rozsáhlé systémové krizi, kdy pacient tisíckrát ujištěný o svém brzkém uzdravení trpí čím dál většími bolestmi, je na místě se ptát, jaké léčebné metody jsou na obzoru – a zda se nejedná pouze o placebo efekty (nebo přímo o jedy).

Máme-li skutečně nějakou smysluplnou alternativu hledat – a jednou se jí i dobrat, je zapotřebí, aby byla autentická – aby jí bylo možné věřit. Aby nebyla toliko přeludem, simulakrem bez obsahu, vějičkou.

Jedním z vysokoškolských pedagogů, kteří mohou ovlivňovat myšlení a směřování našich studentů, je Daniel Solis.

Od zelené po hnědou

Ten dne 9. 3. 2009 oznámil důvody, proč vystupuje ze Strany Zelených:
Současná Strana zelených se odcizila svému původu, svým ideálům a programovým principům. Již to není ta strana, za kterou jsem v roce 2006 kandidoval. Je to strana nedemokratických, silových a autoritářských praktik, připomínající předlistopadovou atmosféru zastrašování, pomluvy a intolerance, ve které nemohu z důvodu svého morálního přesvědčení déle setrvat.“ (Více viz Daniel Solis: Vystupuji ze Strany zelených)

Bylo by zajímavé zjistit, nakolik se Solisovo „morální přesvědčení“ promítlo v Národním kongresu, když subjekt Ne Bruselu – Národní demokracie šel do koalice s DSSS a Solis za něj kandidoval do Senátu ČR.

Solis se sice na jednu stranu vymezuje vůči podobě církevních restitucí, ale DSSS naopak tyto restituce více méně hájí. Když ještě působil ve Straně zelených, zřejmě se jeho „morální přesvědčení“ nekrylo s anticiganismem. Jakým procesem musí člověk projít, aby v roce 2009 hrdě protestoval proti intoleranci – a v roce 2014 kandidoval po boku strany, jež intoleranci přímo symbolizuje?

Stejně tak je možné se ptát, nakolik se se Solisovým svědomím shodovalo angažmá Strany zelených v Topolánkově vládě. Znovu zde totiž narážíme na problém věrohodnosti, autenticity.

Solis se prezentuje jako člověk orientovaný proti mainstreamu, který oprávněně kritizuje politiku Západu na Ukrajině a který poukazuje na celou řadu selhání Západu.

Co ale nabízí? Jakou tvář mu máme uvěřit? Tu zelenou – nebo tu hnědnoucí?

Fakt, že kandidoval také za Hlavu vzhůru (Jana Bobošíková), okomentoval následovně: „Za Volební Blok Hlavu Vzhůru jsem kandidoval do Poslanecké sněmovny v roce 2013 proto, že tato strana explicitně prosazovala taktéž suverenitu státu, jeho svrchovanost a nezávislost. To je pro mne osobní politickou prioritou.

Solis se poměrně často vymezuje proti K. Schwarzenbergovi. Dodnes si možná pamatujeme jeden z ironických předvolebních plakátů, který jednu tvář zachycoval s několika různými politickými značkami a ptal se, kolik najdeme rozdílů. Člen ODA, kandidát za US-DEU, ministr za SZ, čelná tvář projektu zvaného TOP09.

Nejde v tomto ohledu Solis v jeho šlépějích?

Orbán, nebo Tsipras?

Mnohem závažnějším problémem než politický turismus je ovšem Solisova vize. Stačí se například podívat na jeho projev v záři 2013 na Václavském náměstí, kdy se hlásí k Orbánově Maďarsku jako něčemu, co je hodno následování. Toto by nám mělo v paměti utkvět. Neboť jestli se v těchto dnech něco rozhoduje, potom směřování Evropy a podoba základů, na nichž (ne)dokáže stát.

Do očí tak opět bije rozpor mezi obhajobou Srbů při bombardování Bělehradu a podporou maďarskému nacionalismu, který by Srbsku rozhodně nic dobrého nepřinesl.

Prubířským kamenem může být postoj k řecké Syrize, která usiluje o alternativu k různým fiskálním paktům a transatlantickým smlouvám a která chce revidovat politiku EU vůči Ukrajině a Rusku. K Syrize, která dává levici naději na navrácenou tvář s tím, že je zcela očividně na opačném pólu než hnědý Zlatý úsvit.

Zde ovšem Solis řešení nehledá. Své zraky naopak upírá k nacionálnímu proudu v Maďarsku, proudu, který je na zcela opačné straně spektra než Syriza.

Budí sice zdání bojovníka proti neoliberalismu – ale nepřináší recept na kvalitativní změnu k lepšímu. Představuje vlastně určitou slepou uličku, která sice může lákat svým odklonem od mainstreamové magistrály, která ale k zásadní systémové změně nevede.