Rusko, náš (ne)přítel?

Při posuzování dění na Ukrajině v širších souvislostech bychom měli mít na paměti dvě věci. Za prvé je třeba hledat fakta a nevytvářet ideologický obraz zlého padoucha a hodného ochránce. Za druhé bychom neměli podléhat idealizaci toho, koho vnímáme v konfliktu jako oběť – a zejména bychom se měli ptát, jaká jsou ke stávajícímu systému (jenž z podstaty svého založení tluče na válečné bubny) alternativy. Kromě nebezpečí vyvolání třetí světové války bychom se měli varovat i „falešných spasitelů“ či „pseudoalternativ“, jež de facto ke stávajícímu stadiu kapitalismu alternativami nejsou.

V českém prostředí můžeme s ohledem na ukrajinský konflikt identifikovat dva základní tábory, které paradoxně spojuje varování před vypuknutím třetí světové války. Jedni ovšem tvrdí, že tuto válku vyvolává svou politikou ruský prezident, kterému nemohou přijít na jméno – a kterého mnozí z tohoto tábora srovnávají s Hitlerem. Hledají paralely mezi anexí Krymu a záborem československých Sudet ve třicátých letech dvacátého století (které ovšem při bližším porovnání neobstojí, neboť Krym nebyl historickou integrální součástí Ukrajiny – a zejména jeho anexi předcházely události, které tuto anexi za určitých okolností mohou legitimizovat). Jakýkoli poukaz na hnědnutí ukrajinského režimu a fašizaci ukrajinské společnosti přecházejí jako „ruskou propagandu založenou na lži.

Potom jsou tu ti, kdo argumentují, že Rusko není v ukrajinském konfliktu v pozici agresora a že je to Západ, kdo stupňuje své sankce a kdo se snaží Rusko dotlačit k otevřenému vojenskému konfliktu, kde jako záminka poslouží občanská válka na Ukrajině. Problémem části tohoto tábora je nekritický přístup k ruskému režimu a k osobě prezidenta Putina. Dlužno ale dodat, že se objevují též lidé, kteří poukazují jak na neudržitelnost protiruské propagandy, tak na fakt, že Rusko žádnou alternativu k americké imperiální politice nepředstavuje. Nejraději by přivítalo nový „Koncert mocností“, kde by hrálo po boku Číny, stále ještě USA a časem možná Indie nepřehlédnutelnou roli. Ale ani taková představa není z hlediska trvalejšího míru příliš nadějná. Neboť neřeší sociální problémy většiny lidí, a to nejen v nejzbídačenějších zemích tzv. třetího světa, ale i v Rusku, Číně či USA (o Evropské unii ani nemluvě).

Než ovšem přejdeme k tomu, proč bychom se neměli upínat k ani jedné z velmocí jako možnému „zachránci“, věnujme se desateru mýtů, nebo řekněme desateru nejčastěji opakovaných tvrzení, jež mají ospravedlnit tvrdý postup vůči Rusku:

1) Rusko zcela protiprávně anektovalo Krym.
2) O ruské agresi na Ukrajině nemůže být pochyb – Rusko vede dávno na Ukrajině nevyhlášenou válku.
3) Rusko dodává povstalcům zbraně – a proto je třeba vyzbrojovat ukrajinskou vládu.
4) Stávající ukrajinská vláda vzešlá z voleb je vládou legitimní.
5) Fašismus na Ukrajině je přeceňován – Pravý sektor ztrácí svůj vliv.
6) Za ekonomické zbídačení Ukrajiny může Rusko.
7) Ukrajina se za Jaceňukovy vlády demokratizuje.
8) Na Ukrajině není antisemitismus – je to další z bodů ruské propagandy.
9) Ukrajina má právo vstoupit do NATO a nikdo to nemůže považovat za ohrožení bezpečnosti Ruska.
10) Západní a česká média informují o ukrajinském konfliktu relativně vyváženě.

Zaměřme se tedy na tyto jednotlivé body a pokusme se o nich diskutovat, jakkoli stále hlasitěji slyšíme, že o těchto věcech se nediskutuje – a kdo by o nich diskutovat chtěl, je ruským agentem.

Ad 1) Anexi Krymu vytrženou z kontextu předchozích událostí lze skutečně označit za protiprávní akt. Nás by ale mimořádně měly zajímat ony předchozí události – to znamená, kdo je zodpovědný za krvavou proměnu Majdanu, a zda nedošlo v Ukrajině k převratu a porušení její ústavy a jakému nebezpečí v tu dobu Krym čelil. Studie profesora Katchanovského, z níž vycházel při zkoumání dění na Ukrajině profesor Sapir, se u nás bohužel příliš necituje. Popírá ovšem jednoznačnost anexe Krymu jako ruské agrese a upozorňuje na okolnosti, za nichž by vyznívala úplně jinak:
Ve světle toho, že současná vláda v Kyjevě nemá zájem o objasnění celé této záležitosti, chopili se tohoto úkolu nezávislí experti z oblasti politických věd. Jejich práce byla představena před několika týdny profesorem Katchanovskim na půdě ottawské univerzity. Katchanovski došel při pečlivé analytické práci a zkoumání zdrojů, jež pochází v drtivé většina z promajdanského tábora, k jasnému názoru. Podle jeho mínění operovali odstřelovači zevnitř a jednotky věrné Janukovyčovi pouze opětovaly střelbu. Většina zabitých demonstrantů se tak ocitla v křížové palbě a byla zasažena zezadu, protože před nimi stály policejní jednotky… Pokud Viktor Janukovyč opustil Ukrajinu o vlastní vůli, potom následná změna vlády nijak nenarušuje ústavní pořádky platné v zemi. Jestliže se tak ale rozhodl z důvodu svého ohrožení, může být taková změna režimu naopak považována za porušení ústavy. To by znamenalo, že následná referenda na Krymu a východní Ukrajině je možné považovat za legitimní.“ (Více viz Francouzský profesor cituje analýzu masakru na Majdanu, kterým vše začalo: Opravdu to nespustil Janukovyč)

Ad 2) Faktem je, že dosud nebyl předložen jediný relevantní důkaz o přítomnosti ruské invazní armády na Ukrajině. „Politika Spojených států na Ukrajině vede k znepřátelení Ruska a směřuje do přímé konfrontace, jen nevíme proč. Vždyť nemáme žádné důkazy o ruské vině,“ podotýká například ekonom Chris Mårtensson. Zjevně nám nijak nevadilo, když se ukrajinští poslanci snažili vtáhnout americkou stranu do války proti Rusku na základě zfalšovaných fotografií (Více viz Kupředu lež). Na festivalu Jeden svět jsme přitom v dokumentu Válka lží mohli shlédnout, jak se těm, kteří válku proti Iráku chtěli za každou cenu, falešná svědectví hodila (aby pak mohli vše svádět na tento zdroj). Senátor Inhofe se nijak netají tím, že navzdory prokázání nepravosti důkazů je třeba na Rusko zaútočit.

T-72B3 - TankBiathlon2013-09

Foto: Ruský tank T-72B3

Ruští vojáci se zjevně na Ukrajině vyskytují. V občanských válkách často bojují interbrigadisté z jiných zemí – a Rusko je zemí k Ukrajině sousední. Přesto odhadované počty vojáků z Ruska nepřesahovaly v době intenzivních bojů několik tisíc jedinců. Co by se pochopitelně vyšetřit mělo, je podezření, že byli na Ukrajinu vysláni ruští vojáci bez svého svolení – kteří tak byli nuceni válčit nedobrovolně.

Ad 3) Projdeme-li si podrobněji takzvané důkazy o „ruské agresi“ (Viz např. zde ANALÝZA: Důkazy ruské vojenské intervence na Ukrajině), zjistíme, že se má jednat o výskyt ruských tanků a jiných zbraní na ukrajinském území. Fotodokumentace je ovšem často málo průkazná a navíc vypovídá o jediném – o agresi zbrojařských lobby, které dodávají zbraně všem a kamkoli. Příliš se nemluví o nelegálních dodávkách českých zbraní na Ukrajinu během konfliktu či o skutečnosti, že na Ukrajinu již dávno dodávaly zbraně USA. Opomenutí tohoto faktu je při celkovém výkladu tamního dění fatálním nedostatkem (eufemisticky řečeno).

Washington dodal ukrajinské armádě těžké bojové zbraně na začátku konfliktu v dubnu, a možná ještě před vypuknutím války. Klíč k pochopení situace spočívá v tom, že USA vždy vyzbrojovaly Kyjev, a Obamovo prohlášení teprve o záměru dodávat zbraně je lež! NATO a ukrajinské vzdušné síly disponují stále vybavením dodávaném z iniciativy Bílého domu,“ uvedl americký politolog, S. Landman.

Hlavně, že se daří produkci dronů a dalších zbraní. Umím si představit kreslený vtip z dílny černého humoru, kdy na Rusko bude mířit tank s nápisem „Made in Russia“ a na Ukrajinu s logem „Made in Ukraine“ – a nebo, když se oba shodnou na „Made in China“. Nezapomínejme, že Ukrajina dodává stále zbraně Rusku – je to pro ni paradoxně existenční záležitost (Více viz Ukrajina dodává zbraně Rusku. Chtěla by přestat, ale tisíce lidí by přišly o práci)

Ad 4) Vůbec tady nebereme v potaz, že se parlamentních ukrajinských voleb v roce 2014 neúčastnili obyvatelé oblastí postižených boji. Uvědomme si politické problémy na Ukrajině ještě v době, kdy se na jejím území nebojovalo. Bylo totiž běžným pravidlem, že strana, která byla velice úspěšná v jistých regionech, byla v jiných téměř bezvýznamnou. To samozřejmě pro vládnutí není ideální pozice. Současná vláda pak nemá na východě a jihu země legitimitu. Již proto, že je v jejím čele muž, kterého můžeme podezřívat z řady zásadních událostí, jež vedly k občanské válce na Ukrajině. Muž, který otevřeně prohlásil, že Stalin napadl Hitlerovské Německo – a vůbec „naše média“ o něm nemluví jako o lháři. Tento titul si schovávají samozřejmě na „ruské agenty mezi námi“.

Současný premiér Jaceňuk byl ale čelnou postavou nikým nevolené vlády, kterou část Ukrajiny neuznala – a proti níž vedl – a stále vede – občanskou válku.

Ad 5) Bojůvky Pravého sektoru neslábnou. Naopak. Vrcholní představitele země oprašují Banderu jako hrdinu a bagatelizují zločiny hitlerovského Německa. Příslušníci některých praporů (Azov) měli na helmách nacistické symboly. Ještě v době před parlamentními volbami pronesla opoziční poslankyně, Jelena Bondarenková, následující slova:
Neustálé hrozby, nevyřčený zákaz přítomnosti opozice v éteru ve většině ukrajinských kanálů, cílené štvaní – to už je takřka běžný atribut každodenního života opozičního poslance na Ukrajině. Všichni, kdo vyzývají k míru na Ukrajině, jsou okamžitě zapisováni mezi nepřátele národa, tak jak tomu bylo kupříkladu v Německu ve 30. a 40. letech minulého století nebo v časech McCarthismu v USA.“ (Více viz Co (ne)chceme vidět)

Смолоскипний марш, Київ, 1.01.2015 (1)

Foto: 106. výročí narození Stepana Bandery, Kyjev, 1. ledna 2015.

Zajímá nás, jaký je dnes skutečný stav svobody slova na Ukrajině? Mimochodem, budeme tlačit na to, aby byla prošetřena úmrtí těchto lidí: Suicide Or Homicide? In Ukraine, Old-Guard Officials Dying Mysteriously?

Ad 6) Nechceme si přiznat, že ekonomické sankce uvalené na Rusko, byly zásadním omylem. Snad jenom putnové a macháčkové mohou jásat, že Rusko bude ekonomicky zničeno – a již nevidí dopady těchto kroků na Ukrajinu, ale i samotnou Evropskou unii. Hlavně země, kde to sociálně vře nejvíce, pociťují zavedení těchto opatření jako bumerang (Více viz Španělsko se přidalo k zemím EU, které vystupují proti dalším sankcím vůči Ruské federaci). Na krvavý konflikt na Ukrajině ale tyto sankce evidentně vliv nemají.

Ad 7) Ukrajina je před ekonomickým zhroucením. Čeká na tučné finanční injekce, do nichž se ovšem nikdo nehrne. A tak její politické vedení hraje aspoň na nacionalistickou strunu. Svoboda projevu je však na Ukrajině silně omezena, můžeme mluvit o oligarchizaci země a o chaosu. V rozkladu je i její armáda, kam povolává stále mladší a nezkušenější bojovníky.

Rozhodně ale nemůžeme tvrdit, že se Ukrajina demokratizuje.

Ad 8) Světový židovský kongres, organizace reprezentující židovské komunity a organizace ve stovce zemí celého světa, napsala Ukrajinské Pravoslavné církvi dopis vyjadřující hluboké znepokojení nad účastní této církve při neonacistických ceremoniích na Ukrajině. (Viz WJC urges Ukrainian Orthodox Church leader to act against glorification of Nazi soldiers)

Ad 9) Přítomnost cizích vojáků těsně za hranicemi nepřispívá k pocitu bezpečnosti žádného státu. Ukrajina se navíc deklarovala jako neutrální stát – a ke změně tohoto statutu by potřebovala společenský konsensus, který dnes ovšem není možný. Ruští občané si právem mohou připadat ohroženi.

Ad 10) Média mají v demokratických zemích plnit roli „hlídacího psa“. Zjevně ji ale neplní. Zásadní informace občanům zamlčují či jim je podávají ve zdeformované podobě. Nepátrají po tom, kdo stojí za sestřelením civilního letadla nad Ukrajinou, nepídí se po původu hromadných hrobů na Ukrajině, nevyšetřují okolnosti masakru v Donbasu. Tím ale výrazně manipulují veřejným míněním, zvláště pak, když bez důkazů někoho obviní (Více viz Pozor, jede propaganda…). Zcela bezprecedentním je potom paušalizace, jíž se někteří novináři dopouštějí, a již můžeme chápat i jako rasistický projev: Lepší už to ani nejde…

Těchto deset bodů je stěžejních. Tím, že je mainstream jako kolovrátek točí stále dokola, vzbuzuje u značné části veřejnosti odpor. A to takový, že tato veřejnost potom nekriticky přejímá vše od toho, proti komu mainstream útočí.

Jedno je jisté. Proválečnou masáž bychom podporovat neměli. Zvláště, když máme na jazyku slovo „pravda“ – a přitom argumentujeme zjevnou lží. Nebo snad považujeme za „naše hodnoty“ mučení, plošné odposlechy, vedení válek bez mandátu OSN či rozvrat do té doby fungujících zemí (Irák, Libye)? Více viz Libyi hrozí bankrot a rozpad na území ovládaná kmeny

Na druhou stranu bychom se měli ptát, které kruhy jsou za tyto činy odpovědné – a jaký systém může být vůči tomu stávajícímu alternativní. Měli bychom kritizovat sociální poměry v USA stejně jako v Rusku a v Číně (více viz Velká evropská deziluze), měli bychom měřit jednotným metrem, stejně jako bychom si měli uvědomit, že klišé, že Čína je komunistická a EU socialistická neodpovídají realitě a faktům.

Bavme se o hnědém nebezpečí v Rusku, které je však o to větší, čím více budeme destabilizovat Putinův režim a ohrožovat Rusy válečným tažením. Tím jenom zvyšujeme pravděpodobnost, že se tam námi avizovaný „Hitler“ skutečně najde, jako se nám povedlo z Iráku vytvořit sémě terorismu. Snad ještě nikdy v historii jsme různě po světě neměli tak sladěné projevy jednoho systému, i když v různých stádiích či etapách jeho vývoje. Máme zde americký imperiální kapitalismus, ruský oligarchický a čínský státní. Jeden není alternativou vůči druhému. Mějme se na pozoru, abychom nefandili hnědému nacionalismu v Maďarsku, jehož se nutně budou obávat Slováci, Srbové či Rumuni. Hnědá není barvou alternativy. Je pouze prodlouženou rukou stávajícího systému – a tak bychom k ní měli přistupovat.