Štětinova soukromá válka

Již jsme si mohli zvyknout na glosy některých našich mainstreamových komentátorů jako na pravidelný šálek denní kávy. Pravda, často poněkud silné. Např. A. Mitrofanov neustoupí (jako pověstný pan Kaplan, který měl třídu stále rád) „ani o píďu“, a stále nám líčí obraz zlého zaostalého Ruska a v podstatě hodného, občas se mýlícího, ale jinak kvetoucího západu, který to s námi ale myslí dobře, a který symbolizuje ty nejlepší hodnoty, které jsou hodny následování. Nijak se netají svými (aspoň deklarovanými) sympatiemi k Zaorálkovi, který se ve svých postojích pomalu stává „poturčenější než Turek“, ani svými antipatiemi k Zemanovi (v němž spatřuje to negativní, protizápadní, div ne anticivilizační). Vůbec se nesnaží zamýšlet nad událostmi, které předcházely anexi Krymu, nepátrá po tom, jak dnes kdo na Ukrajině (ne)drodržuje Minské dohody. Toliko útočí na čtenářovu iracionální emocionální strunu, aby mu pomohl vtlouci do hlavy, kdo že je hrdina, a kdo padouch (viz např. Očima Saši Mitrofanova: Zaorálek k Rusům bez servítků).

Komentátor, nebo fanoušek?

Komentátor by podle mě neměl sdělovat, komu drží palce a kdo mu visí na plakátu jako terč pro hody šipkami, ale měl by usilovat o kritický přístup k obecně přijímaným pravdám. Měl by umět zapochybovat.

V odklonu od faktů Mitrofanovi sekunduje J. Pehe, který dělá vše proto, aby obhájil stanovisko, které ale při rozboru dostupných relevantních faktů neobstojí (viz Dvojí metry J. Pehe).

Pokud ještě člověk váhá, zda se při podobných mediálních výlevech smát, či plakat, zbaví ho nejistoty J. Štětina. Tady už překračujeme limit manipulace a dostáváme se někam k šíření poplašné zprávy, které je doprovázeno silnou dehonestací:

Prezident Zeman asi neví, že Rusko vyhlásilo Evropě, to jest i nám, hybridní válku. Válku, která zahrnuje prvky studené války i války horké. V hybridní válce se používají zbraně v kyberprostoru, zelení mužíčci i tanky a letectvo. Jsme s Ruskem ve válce, i když u nás v Česku dosud domy nehoří. Jestliže ve válce někdo jedná jako český prezident Zeman, je namístě použít slovo zrada. A je namístě, aby prezident Zeman odstoupil.“ (Viz Jaromír Štětina: Je namístě, aby Zeman odstoupil. To, jak jedná, je zrada, protože jsme ve válce s Ruskem)

Proč bychom si nezaverbovali?

Pokud se pan Štětina cítí být s někým ve válce, je to jeho věc. Neměl by ale ohrožovat své okolí. Na rozdíl od pana Štětiny totiž nikdo další (až tedy na podobně smýšlející jedince) ve válce s Ruskem není. Pokud tedy pan Štětina stejně dál vede svou, je možno s ním mít trpělivost, nemělo by mu ale být nasloucháno. Citlivější povahy, které zároveň nejsou dostatečně informovány a žijí pouze z tak kvalitních informací, jaké poskytuje pan Štětina, by se mohly leknout – a třeba by z toho mohly mít i smrt. Někoho by zase mohlo napadnout hrát si na vojáčky.

Pan Štětina by měl navštívit pana Gomara. Ten prohlásil, že: „Rusové nevyslali na Ukrajinu své velení, transporty, ani polní nemocnice, takže se o invazi nedá mluvit. (…) Nakonec se ukázalo, že jsme měli pravdu, protože pokud se na Ukrajině objevili ruští vojáci, tak ne jako invazní jednotky, ale jako prostředek, jak vyvinout tlak na ukrajinského prezidenta Petra Porošenka.“ (Viz Válka pravdu nenávidí)

Jistě, můžeme trvat na tom, že pan Štětina je větší odborník než nějaký šéf francouzské rozvědky. Podobný názor by mě v českém mediálním mainstreamu nijak nepřekvapil. Osobně ale dávám přednost závěrům pana Gomara, pan Štětina promine.

Měl by ovšem šetřit svými nálepkami o zrádcích. Zvláště v době, kdy je Jaceňukova vláda před pádem a kdy je pravděpodobné, že se západní kurs vůči Ukrajině i Rusku změní:

Kyjevským sdělila (Nulandová), že při čtyřhodinovém jednání v Soči ruský prezident Kerryho ujistil, že „chce naplnění minských dohod, a hlavní je, aby se nyní už od slov přešlo ke skutečným činům“.“ (Viz Americký veletoč v ukrajinské krizi)

Šéf zahraničního výboru ruského parlamentu, Alexej Puškov, upozornil že „Ukrajina nemůže Západu nabídnout nic, kromě konfrontace s Ruskem. Rusko toho může nabídnout mnohem víc.

To pouze pan Štětina povede svůj odložený boj proti reálnému socialismu, bohužel v době, již bychom ve shodě s M. Fisherem mohli definovat jako „kapitalistický realismus“. Panu Štětinovi přitom nijak nevadí, že hlásá nepodložené dezinformace, které ovšem mohou v hlavách neznalých a nevědomých vyvolat chaos.

Co (ne)lze srovnat?

Gomarovi na jméno zřejmě nemůže přijít ani již výše zmíněný Mitrofanov, který se nás snaží přesvědčit, jakou dnes máme volnost a rovnost, když prezidentovi republiky projde, aplikuje-li Vídeňskou úmluvu v praxi: „Vídeňská úmluva (o diplomatických vztazích) velvyslancům jakékoli země přísně zakazuje vměšování do vnitřních záležitostí hostitelského státu. Pan Schapiro buď nevědomky, nebo záměrně tuto dohodu porušil a to ho diskvalifikuje coby profesionála,“ ohradil se Zeman vůči připomínkám pana velvyslance k jeho zahraniční cestě.

Výsledky budou různé včetně nostalgie po tyranově pevné ruce, pod níž se žilo docela pohodlně. Dnes může český prezident halasně plísnit amerického velvyslance, a nic se neděje. Úplně stejné to bylo za Sovětů, že ano, pamětníci?“ (Viz Očima Saši Mitrofanova: Ta dnešní tyranie)

Mitrofanov se nás snaží přesvědčit, že postup pana Schapira byl zcela v pořádku, ale naše hlava státu si počíná jako hulvát.

Zpět k Schapirovi. Nechtěně prokázal naší zemi velikánskou službu. Nikoli pivo, obráběcí stroje či paštiky. Naším nejlepším, nejznámějším vývozním artiklem do velké země na východě se díky němu a dalším štamgastům těch jejich starbucksů stal náš pan prezident. „Říkáme – Lenin, myslíme – strana, říkáme – strana, myslíme Lenin,“ napsal kdysi básník Majakovskij. Doba pokročila. Nyní když se zeptáš Rusa a napovíš mu: „Říkáme – Česko, myslíme…?“, bezchybně odpoví i dítko školou povinné.“ (Viz Očima Saši Mitrofanova: Sedmnáct zastavení Járy)

Tady již Mitrofanov naši hlavu státu vysloveně řadí někam k diktátorům. Odporuje tak však vlastním slovům. Na jednu stranu nemůžeme srovnávat podřízené postavení našeho představitele dříve a dnes, na druhou stranu však můžeme přirovnat českého prezidenta k sovětským vůdcům. V čem je tedy logika věci jiná?

Navíc, píše-li Mitrofanov, že se po Zemanově kritice amerického velvyslance „nic nedělo“, neodpovídá takové sdělení realitě. Zeman je pod stálou palbou fronty mediální, akademické i umělecké. Pod palbou, která ovšem nemíří na oprávněné terče kritiky (např. na podporu více dronů, aby bylo o něco více mrtvých a více nenávisti). Cílí mimo, ale ozývá se, že prý jde o strefy do černého. Někomu zde mimořádně záleží na tom, aby prezident České republiky odstoupil. Začalo to již samotnou volbou hlavy státu a po 17. 11. 2014 toto úsilí vygradovalo.

Skutečný obraz? Však my si ho namalujeme…

Ne. Nejsme svědky věcné argumentační kritiky, ale honu na čarodějnice. Oběti dáme jednu či více nálepek – a pak už jen střílíme rovnou od boku. I když nebyl předložen jediný důkaz, bude se šířit pohádka o „senilním alkoholikovi, který se všem jenom mstí, který věrné obdarovává a své odpůrce věší na lucerny, je nevzdělanec, buran a hulvát“ Snažíme se vůbec tento obraz konfrontovat s realitou?

Koho máme v čele státu my? Možná když to není státník evropský, protože takto nikdy nepromluvil, pak jde aspoň o státníka národního? Jenže národ záměrně rozděluje. Je to vůbec státník, tedy osobnost přesahující nutný pragmatismus? Anebo pouze politik? Jenže demokratický politik hájí, jak nejlépe umí, zájmy své strany. Inscenace Proti všem v divadle jednoho herce, to už není ani politika.“ (Viz Očima Saši Mitrofanova: Státník versus divadlo jednoho herce)

Tento pokus o diskreditaci a degradaci Zemana se již ani netváří, že by vycházel z nějakých faktů. Jedná se o čirý průtok kalné nenávisti a odporu vůči symbolu „zla“. Původně ale mělo jít o politickou glosu týkající se domácího dění. Nu co – nepodařilo se.

V této atmosféře tvoříme různé seznamy a nálepkujeme konkrétní osoby i weby nejrůznějšími výstražnými značkami.

Asi nikoho nepřekvapí, že s mírovou výzvou Zjednotení za mier lidé jako Pehe, Mitrofanov, Štětina, Halík, Putna či Šafr nebudou chtít mít nic společného. Mír, brr, otřesou se, takové svinstvo. Štětina by pak měl žalovat, jak to přijde, usilovat o mír, když on již dávno střílí ostrými a vyhlíží své padlé. Štětinův postoj bychom mohli shrnout do konstatování: „Kdepak mírová holubice, holoubkové, válka bude.“

Šíříme pravdu, tedy lžeme… Padněte za nás…

Čím hlasitěji ovšem bude Štětina volat po válce proti Rusku a po stíhání Zemana za zradu, tím víc by si měl uvědomit, co to vlastně ta zrada je. A že snad neexistuje horší zrady, než takové, která podporuje válku. Ve válce jde humor stranou a Múzy v ní mlčí. Mějme se tedy na pozoru před verbíři, kteří nás do ní ženou. Jejich provrtaná těla tlít tisíce kilometrů od domova nebudou.

Komentáře

  1. anna napsal:

    Naprosto s tímto souhlasím Štětina jemu podobní váleční štváči,otravují už lidem život.

  2. artemio napsal:

    „pan“ štětina se měl moc dobře i za komoušů, má se moc dobře i za demokratů.
    U mě je to Vlastizrádce, když nás přímo tlačí do války, proč nebojoval proti Rusům, když tam cestoval?
    Mě ani okolí Rusové nic neudělali, na rozdíl od amerických židů.
    Obnovme trest smrti za Vlastizradu, potom se možná podobní židáci zklidní.

  3. […] proměna pana Pehe [153]: Disidenti.org – Dvojí metry J. Pehe [154]: Disidenti.org – Štětinova soukromá válka [155]: Disidenti.org – „VUML“ TOP 09 v Plzni? [156]: Disidenti.org – Politolog z Plzně […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.