Vojna a mír podle Jiřího Pehe

Jiří Pehe již názvem svého článku (Proč je česká levice smířlivá k Rusku, Právo, 9. 1. 2015) dokazuje, že nepochopil základní linii všech lidí, kteří tvrdě vystupují proti mediálnímu zkreslování faktů a kteří chtějí zabránit novodobému verbování do nesmyslného krvavého konfliktu.

Tady se přece nejedná o nějakou smířlivost k Rusku. Zato však jde o nesmiřitelnost s takovým obrazem skutečnosti, který nesedí, není pravdivý a hrubě překrucuje vše, jen aby posloužil něčím zájmům.

Jiří Pehe nad takovýmto počínáním jenom nevěřícně pokyvuje hlavou:
Důvodem je prý především strach, aby současná konfrontační politika vůči Rusku neeskalovala do většího konfliktu. Jinými slovy, ta část české demokratické levice, která nabádá ke smířlivějším postojům k Rusku a vyzývá Západ i Ukrajinu k vyjednávání, má prý primárně starost o mír.

Obrázek: Nápis „Vojna a mír“ z titulní strany stejnojmenného díla

Slovo „smířlivost“ v Peheho větách zjevně evokuje narážku na politiku „appeasementu“. Pehe přijal za svou paralelu mezi Mnichovem a anexí Krymu. Sám je nejspíš přesvědčen, že také usiluje o mír – jenom ho chce dosáhnout poražením Ruska – ve kterém vidí Německo 30. let. Aby mu tento obraz nic nenarušovalo, odhrne rukou všechny argumenty a fakta, která mluví proti. Co na tom, že je dosud nevyšetřeno, kdo dal Majdanu krvavou tvář – a co tím sledoval? Co na tom, že anexe Krymu proběhla v nějakých podmínkách – a dosud nevíme, zda nepředcházelo zásadní porušení ukrajinské ústavy? Co na tom, že je dodnes nevyjasněn oděský masakr? Nebo že fašistické bojůvky Pravého sektoru chytají druhý dech? Nic z toho Peheho nezajímá.

Pro něho jsou zkrátka všichni ti, kdo si troufají zpochybnit oficiální pohled na dění na Ukrajině, automaticky kremlofilové, putinofilové a rusofilové.

Co na tom, že někteří prominentní intelektuálové z prostředí české levice píší texty, které vyjevují spíše jejich přesvědčení, že Putinovo Rusko má na své současné počínání právo ve světle předešlé západní politiky i historie Ruska a Ukrajiny (Václav Žák, Václav Bělohradský), nebo dokonce chválí Putina, že právě jeho vláda silné ruky dokázala údajně zkrotit ruské oligarchy, což se Ukrajině dosud nepovedlo (Petr Uhl).

Pehe má rád černobílé vidění. Jak by „někdo slušný“ mohl kromě kritiky připsat Putinovi i nějaké to plus? Nač nějaké hlubší pohledy? Copak nám nestačí, že máme být pevně protiruští s tím, že této nové víře obětujeme na oltář svědomí bagatelizaci ukrajinského fašismu, adoraci Bandery i zjevné lži ohledně ruské invaze na Ukrajině?

Pehe si plete proruskou orientaci s požadavkem na nezkreslená fakta. Jen tak je možné, že si nepřipouští, která země vsadila vše na válečnou ekonomiku, který stát stále dokola opakuje, jak je nutné porazit svého souseda – a za tímto účelem mu vypovědět válku – a premiér které země veřejně lže, když líčí historii přesně opačně, než se udála.

Pehe je zcela klasickým učebnicovým příkladem těch, kdo vykřikují, že Hitlera šlo zastavit – a přitom den za dnem mlčí k sílícím projevům fašismu na Ukrajině a bagatelizují je. Nejprve se mlčelo k nelegitimní vládě s Jaceňukovou tváří, nyní je Jaceňuk již tváří vlády vzešlé z voleb, ovšem s tím, že část Ukrajiny nevolila.

Který politik že to stupňuje své požadavky s tím, že jediným možným cílem je totální vítězství? Který politik volal něco podobného ve třicátých letech?

Pehe si podobné otázky neklade. Pehe věří (nebo ani nevěří?), že jediným správným postojem je tlačit Rusko do kouta – a podporovat cokoli, hlavně, že je to protiruské.

A běda všem odpadlíkům od „víry pravé“, jakými jsou v Peheho pojetí J. Keller, V. Žák, P. Uhl či V. Bělohradský.

Podívejme se na několik textů těchto „arcikacířů“.

Tendence ke státnímu nacionalismu, xenofobii, oslavování šlechty a církve, šíření panslavismu a k autoritářství (vládě pevné ruky) existovaly v Rusku i za Borise Jelcina, ale příchodem Vladimíra Putina v roce 2000 se všechny tyto negativní rysy ruské společnosti posílily. Západní Evropu už méně zajímá, že za Putinovy vlády se Rusko vymanilo z 15 let trvající hospodářské krize, a to na rozdíl od Ukrajiny. I proto váhám označit Putina za diktátora, stejně jako mnohé latinskoamerické prezidenty nebo jestřábí prezidenty USA… To, že v USA, ČR i jinde na západě jsou vězni svědomí a nespravedlivě stíhané osoby, ovšem neznamená, že se zřekneme solidarity s ruskými vězni svědomí, žalářovanými, obvykle v souladu s ruskými zákony, ale často jen proto, že jsou státní moci nepříjemní… Mnoho Ukrajinců z východu a jihu země, odmítajících kyjevskou vládu (vidí v ní banderovce a fašisty, a ti tam opravdu také jsou), vyčítá vládě Ruské federace, že nevyhověla žádosti dvou novoruských lidových republik o přijetí do Ruské federace. Považují to přímo za zradu.“ (Petr Uhl, Za cara, boha a vlast, Deník Referendum, 23. 11. 2014)

Petr Uhl neadoruje Rusko, neupřednostňuje ho. Naopak, hlásá univerzální dodržování lidských práv – namísto konceptu selektivního. Odmítá jednostrannost a marginalizaci faktů, které jsou důležité. A upozorňuje na zásadní chyby, jichž se EU ve svém postoji ke krizi na Ukrajině dopustila.

První omyl byl, že vláda od začátku krize nekriticky podporovala Majdan, aniž odlišovala emancipační snahy Ukrajinců utlačovaných oligarchickou politickou a hospodářskou mocí a lidové protesty proti prezidentovi Janukovyčovi od politického boje oligarchů o Ukrajinu… Druhý omyl spočíval v tiché, ba i otevřené podpoře nové kyjevské vlády, jež se k moci dostala díky Molotovovým koktejlům na Majdanu a za cenu několikerého porušení ukrajinské ústavy a porušení ústní dohody, již v Kyjevě těsně před pučem uzavřeli s Janukovyčem a vládou polský a německý ministr zahraničí za účasti zástupce Francie a Ruské federace. Unie je ale naopak – aspoň stále doufejme – založena na demokratickém řádu lidských práv, na právu a plnění dohod.“ (Petr Uhl, Jak pomoci Ukrajině i Rusku, A2larm, 16. 12. 2014)

Václav Bělohradský potom stručně shrnuje, v čem je ošidné a scestné používat paralelu mezi děním na Ukrajině a mezi událostmi před vypuknutím druhé světové války v tom smyslu, jak ji chápe i například Pehe.

Vepsáním krize na Ukrajině do rétorické figury Mnichov se události účelově zkreslují. Zaprvé tamní hranice byly tekuté po staletí, pevnými je učinilo až vítězství SSSR v druhé světové válce – kus území byl odňat i Československu. Zadruhé Krym patřil k Ukrajině jako „autonomní republika“, zatímco sudetští Němci byli v Československu jen „menšinou“. To byl důvod, proč dokonce i sociální demokrat Wenzel Jaksch považoval v britském exilu Mnichov za jakési východisko eventuální dohody o poválečném uspořádání Československa. Pokusy o osamostatnění autonomních celků uvnitř federací se množí i jinde v Evropě; ve Skotsku, Katalánsku a Vlámsku se schyluje k rozhodujícím referendům. „My jsme Evropané, oni jsou imperialisté,“ napsal skotský spisovatel Irvine Welsh.
Zatřetí Krym byl přičleněn k Ukrajině rozhodnutím představitele státu, který považujeme za „totalitní“. Po roce 1989 došlo v Česku k rozsáhlým majetkovým restitucím – včetně majetku církevního a feudálního –, které jsou revizí zákonů z „doby totality“. Proč by nemohlo být revidováno na základě lidového referenda rozhodnutí z roku 1954, kdy se obyvatel Krymu nikdo neptal na jejich vůli?
A začtvrté, proč EU a USA považují za nelegální a nelegitimní referendum v autonomní republice Krym, zatímco vyhlašují za legitimní a legální vládu nastolenou násilnými demonstracemi?
“ (Václav Bělohradský, Kam vítr, tam Mnichov)

Jiří Pehe píše o smířlivosti české levice k Rusku – ale již vůbec nerozebírá různé směry a náznaky levice v České republice. Jinak by patrně dospěl k závěru, že skutečný levicový proud zde chybí. Z toho, co zůstává, přebírá část mainstreamové vidění – a část se tomuto vidění vzpírá.

Současně by mu neuniklo, že ukrajinskou kartu nyní vytahují i mnozí ti, kteří nemají daleko od krajní pravice a od hnědnutí. A že jejich nebezpečí spočívá v tom, že sice poukazují na zjevná fakta, současně ale mají vizi, která není pro většinu populace východiskem, ale hrozbou. Jestli je nějaké nebezpečí, potom takové, že levicoví aktivisté se účelově spojí s těmi nahnědlými – jenom aby čelili mase, která realitu nebezpečně přetváří k obrazu svému (nebo k obrazu těch, jichž chleba jídá).

Peheho ovšem podobné úvahy nevzrušují. Útrpně shlíží na mírové aktivisty s tím, že podporou „Hitlera“ mír nenastolí – a že k míru vede cesta pouze jediná – konfrontační.

Nejedná se tedy o soutěž mezi více a méně mírumilovnými mezi námi, ale spíše o při, jak míru a řešení konfliktu dosáhnout.

Bylo by zajímavé sledovat, kde čerpá Pehe inspiraci. U německých sousedů to zřejmě nebude. Jeho jméno bychom patrně v následující petici hledali marně:

Nicht in unserem Namen: www.zeit.de/politik/2014-12/aufruf-russland-dialog

Pehe si pouze potřeboval připravit půdu pro shrnutí svého názoru, že „pomýleným levičákům“ nejde o nějaký mír, ale silné ruky že se jim zachtělo:

Mnohem více tak, zdá se, souvisí sympatie pro Putina s odmítáním a relativizací Západu a s jistou, z minulosti zděděnou fascinací „silným“ vládnutím.

Je neskutečně frustrující pokoušet se vést dialog s někým, kdo vaše argumenty jednoduše neslyší a není schopen o nich přemýšlet.

Pokud někomu nasazujeme psí hlavu, jen abychom z něho udělali nepřítele, kterého můžeme posléze napadnout, lze takové počínání charakterizovat jako válečné štvaní. Jedinou obranou je potom rozbíjení obrazu „psí hlavy“. Toto rozbíjení mýtu není v žádném případě nekritickou adorací, ale nutností. Je o to silnější, čím mohutnější je nekritická propaganda falešného obrazu.

Otázkou je, zda to pochopí ti, kteří paradoxně pomáhají zdiskreditovat poslední střípky věrohodnosti některých pojmů a hodnot, které jsme obřími dvojími metry vyprázdnili do podoby nic neříkajících schránek.

Jiří Pehe (2011)

Foto: Jiří Pehe