A všude kolem hnědá…

Odkud přicházejí Mrazy

Je poměrně symbolické, že severovýchod USA je pod sněhem a stát New York čelí sněhové bouři. Mrzne až praští celosvětově. S vítězstvím jestřábů v americkém Kongresu nastalo citelné ochlazení.

Místo hledání mírového řešení hluboké krize na Ukrajině můžeme sledovat hledání co nejbližšího data pro konfrontaci s Ruskem. Fakta, která odporují představě, že nám hrozí ruská agrese, jsou Západem ze stolu smetena jako „prokremelská“ a „proputinovská“.

Bavme se ovšem o těch faktech. Položme si následující otázky:

1) Bojují na Ukrajině vládní jednotky s řadou fašistických praporů (např. Azov) proti odpůrcům této vlády (v době rozpoutání občanské války nikým nevolené) s podporou ruských dobrovolníků (a dalších dobrovolníků z různých zemí světa), nebo můžeme dění na Ukrajině popsat jako napadení suverénní země invazní armádou cizího státu?

2) Jaké informace máme k sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou? Je zde vůbec snaha tuto kauzu prošetřit, bez ohledu na to, komu vyšetřování přitíží?

3) Máme zájem na vyšetřování OBSE kolem hromadných hrobů, nebo raději necháme na členy OBSE na Ukrajině střílet a budeme si střílet ze všech, kdo projeví touhu po spravedlivém vyšetření těchto činů?

4) Chceme tvrdit, že OBSE či Amnesty International jsou prodlouženou rukou Kremlu? Že noví banderovci na Ukrajině nepředstavují hrozbu demokracii? Nebo máme zájem na důsledném dodržování lidských práv všude, bez ohledu na to, kdo si koho vybral za svého spojence v prosazení svých osobních cílů?

5) Máme zájem na jednání s Ruskem o vyřešení konfliktu na Ukrajině, nebo chceme rozpoutat konflikt s Ruskem, kde Ukrajina bude pouze tragickou záminkou?

6) Můžeme obhájit podporu Evropské unie dlouho nevolené vládě na Ukrajině? Obhájíme nově vznikající ukrajinskou vládu jako proevropskou? Co potom ovšem chápeme jako „evropské hodnoty“, k nimž se máme hlásit – a za něž, nedej bože – máme položit své životy?

7) Budeme podporovat politiku, která nás dovedla k válce v Iráku a jejím důsledkům včetně mohutné radikalizace a fundamentalizace Blízkého a Středního Východu?

8) Jsme ochotni bojovat proti všem formám fašismu, nebo slovo „fašismus“ používáme toliko jako prázdnou nálepku pro ty, kteří brání mocenským zájmům konkrétních politických a ekonomických elit?

9) Která země podporuje válečné hospodářství (tedy dává lidem práci prostřednictvím mohutného zbrojení)? Která země stojí před sociálním otřesem a snaží se pozornost upřít na „společného nepřítele“? Která země stupňuje své požadavky proti tomu, kdo má být napadnut?

10) Když se bavíme o lidských právech a o lidských svobodách, zabýváme se otázkami masových odposlechů, praktikováním trestu smrti s tím, že občas je nějaký ten nevinný omylem popraven, zajímají nás zločiny drogové mafie v Mexiku, zajímají nás osudy studentů v této zemi? Nebo chápeme lidská práva jenom jako účelovou koncepci namířenou proti tomu, koho momentálně prohlašujeme za svého nepřítele?

My se ale příliš neptáme. Máme totiž jasno.

The Washington Post bije na poplach proti Miloši Zemanovi, který si dovolil zpochybnit pohádku o zlotřilém Rusovi, který dáví nebohého Ukrajince. S nevinností Andersenova dítěte z Císařových nových šatů totiž konstatoval fakt, že invazní ruská armáda na Ukrajině nebojuje: „Proto bylo povzbudivé, že tento týden, během výročí sametové revoluce, na jejímž vedení proti komunistickému režimu v tehdejším Československu se Havel podílel, vypukly v oblasti projevy prodemokratického a prozápadního cítění.

A pak, odkud ten vítr s rudými knížkami ve vzduchu (nebo to snad byl průvod fotbalových rozhodčích?) vane.

Jsem velmi znepokojen trendem v některých zemích východní Evropy, včetně České republiky. Některé věci, které zazněly o Rusku, názorové změny, které se udály,“ rozčiloval se McCain ve washingtonské knihovně amerického Kongresu. A hodil tak Orbána se Zemanem do jednoho pytle.

Vidíme výroky českého prezidenta, které jsou velmi pozoruhodné,“ dodal McCain, který patrně čeká Zemanovu hlavu na stříbrném podnosu – stejně, jako kdysi Salome toužila po hlavě Jana Křtitele.

Pražský listopad

V kontextu postojů, kdy ten, kdo se postaví fašismu a odmítá důkazy nepodložená tvrzení, je označen za zrádce, proběhl v Praze 17. 11. 2014 ohňostroj trapnosti, kdy M. Zemanovi byly ukázány rudé gardy – ach ta gramatika, chtěl jsem napsat rudé karty. V podstatě jen čekáme na nějaký ten zvací dopis, aby už konečně přišli ti, kteří našemu prezidentovi ukážou, jak se šíří pravda a láska k bližnímu. Samozřejmě silou.

Vytváří se nám zde bojůvky, které volají: Na Hrad. Volají po svržení někoho, kdo si dovolil říkat, co je říkat nepřípustné. Snad jsme si již za existence naší demokracie mohli zvyknout, že pravda je pouze jedna. A kdo ji nepřijme, je proti nám – a musí být – ve jménu demokracie – odstraněn.

Zemanova slova k dění na Ukrajině (viz zde) jsou čistě demokratickým příspěvkem do diskuse. My ale diskutovat nechceme. Rusko, respektive Putin, jsou tlačeni do války. Tato hra je nebezpečná – a může být pro všechny zúčastněné tragická.

Události Pražského jara neslavíme. Nakonec, vládám USA se nějaké Pražské jaro nikdy příliš nelíbilo. Ještě by se tam mohla urodit systémová alternativa. Demokratický socialismus. Brrr.

Lepší je Pražský podzim. V kontrastu k jaru se zde nediskutuje, kultura nevzkvétá. Zato narůstá agresivita těch, kteří se považují za jediné demokraty. Ty pravé. A kteří hodlají svou prosadit, kdyby se snad měli postavit pomýlené většině.

Listí opadalo, přijde mráz.

Až zase jedna z bojůvek potáhne sesadit demokraticky zvolenou hlavu státu (s tímto procesem mají v USA všude po světě bohaté zkušenosti, například v Chile, 11. 9. 1973), ukáže se, jak vnitřně silnou demokracií jsme. Zda takovémuto pokusu o puč dokážeme odpovědět zcela jasně a konkrétně: Nas… (Nashledanou, tedy, raději sbohem).

Všude se rozlejvá mír a klid

Z Ukrajiny se ozývá, že Zemanovy výroky k dění v této zemi jsou nepřijatelné. Nová ukrajinská vláda totiž mohutně apeluje na Západ, že vojna s Rusem musí bejt. A kdo to nechápe, měl by být eliminován. Obávám se, že k tomuto pojetí lidských práv se Evropská unie již delší dobu hlásí.

Mrazy ale nevládnou pouze v USA. Z blížící se zimy je pořadně horko i na Ukrajině.

V souladu s rozhodnutím Ukrajinské národní bezpečnostní rady jsem nařídil společnosti Ukrinteněrgo, aby jednala s ruskou stranou o tom, zda jakých podmínek a za jakou cenu by ji bylo možné dovážet,“ naznačil Juryj Prodan, ministr energetiky a uhelného průmyslu, neveselou situaci země, která vlastně nikoho nezajímá. Kde lidé této země nikoho nezajímají.

Ukrajina má po parlamentních volbách.

Na koaliční vládě se mají podílet kromě Bloku prezidenta Porošenka a Jaceňukovy Lidové fronty ještě Svépomoc, Radikální strana a strana Vlast bývalé premiérky Tymošenkové.

Prý se jedná o vládu proevropskou, s níž je záhodno jednat.

Nechme nyní stranou, že pakt Jaceňuka s Porošenkem je čistě účelový, a že jde o dva kohouty na jednom smetišti, kteří se časem nejspíš poperou o moc.

I když se Svépomoc profiluje jako hnutí proti oligarchům, panují zde silná podezření právě z vazeb na ukrajinské oligarchy. Agentura TASS zveřejnila, že stranu spolufinancuje dněpropetrovský gubernátor Ihor Kolomojskyj, jeden z nejbohatších Ukrajinců a zarytý odpůrce donbaských separatistů.

Expremiérka Tymošenková proslula neblaze. Byla podezřelá z mohutné korupce – a jako taková by měla být krajně nedůvěryhodná.

Dvakrát proevropským potom není ani Oleg Ljašenko (Radikální strana). Ten se pyšní webovými stránkami, videoblogem, je aktivní na facebooku – své aktivity si nechává natáčet na kameru akreditovaným západním novinářem. Představu si můžete udělat zde:

http://liashko.ua/
http://rpl.kiev.ua/category/відео-блог/

Co si myslí o demokratičnosti Ljašenka Amnesty International, nás patrně netrápí:
Brutální videa: Takto ukrajinský nacionalistický poslanec Ljaško unáší a mučí lidi. Stěžuje si na něj už i lidskoprávní instituce

V. Putin na summitu G20 mohl stokrát dokola opakovat: „Jestli chtějí Američané a Evropská unie pomoci Ukrajině, musí přestat podlamovat naši ekonomiku sankcemi. Když zkrachují naše banky, postihne to všechny – i Ukrajinu. Měli by začít přemýšlet nad tím, co dělají.“ Nejsou uši.

Nikomu pak ani příliš nevadilo, že Putin opustil jednání předčasně. Jen ať se škvaří ve vlastní šťávě, Hitler jeden.

Ocitli jsme se v atmosféře, kdy se nediskutuje. Kdo nás kritizuje, je náš nepřítel. Tečka. Jak by dodal Haškův dobrý voják Švejk, zažíváme měsíc před vánočními svátky parádní adventní čas. Doslova se všude kolem rozlejvá mír a klid. A nějakými těmi mrtvými, kterých mohou být plné škarpy, se přece nenecháme rušit.

Na domácím dvorku

Pohlédneme-li zpět k nám domů, možná si s hrůzou uvědomíme, kde všude si to demokracie rozdává s hnědou či nahnědlou hydrou.

Jinak jsou zde příznivci simulaker (prázdných symbolů), kteří hájí nějakou nálepku, pod níž ale často nejenže není obsah odpovídající této nálepce, ale je v ní mnohdy zcela v rozporu. Jako příklad můžeme uvést knížecí podporu obchodu se zbraněmi se Saúdskou Arábií. Takto se lidská práva nehájí. Zatímco z Číny se vracel Zeman do uličky hanby, Sobotka se z USA bude vracet glorifikován. Hájil ovšem na své zahraniční návštěvě lidská práva jako taková? Vyjádřil podporu E. Snowdenovi? Ale proč se zabývat detaily, že?

Takzvané české zavedené politické strany ztrácejí u voličů podporu. Snad s výjimkou oligarchického, vnitřně ideologicky rozštěpeného, hnutí ANO, které nám v časech stále mrazivějších slibuje, že bude lépe.

Toto hnutí ovšem demokracii neposiluje – a kdyby ztratilo předmět, vůči němuž se vymezuje (simulakrum knížecí milosti), začalo by se pravděpodobně vnitřně hroutit.

V těžkých dobách ale saháme po jedné tváři a silné ruce.

Tváří spojených se silnou rukou ale máme na naší scéně více než D.O.S.T.

Kde není levice, hnědne se nejvíce…

Vládnoucí politici jsou kritizováni jednak za korupci a jednak za všechny doktríny, jimiž drtí „malého spravedlivého člověka“. Lidé ztrácejí důvěru v právní systém, což v zemi, kde se aféra jednoho politika zametala pod koberec celé jedno volební období, kde nedošlo k soudnímu procesu jenom proto, že obžalovaný z trestného činu byl cizím státním příslušníkem a hlavně bohatým, kde jediná z médii otevřených kauz nedospěje k nějakému konkrétnímu odsouzení a kde ti, kdo jsou obvinění ze špatného postupu při výkonu své funkce, se do této funkce vracejí svým odvolavatelům na just, není ničím překvapivým. Na jedné straně se někde točí milióny a miliardy a až ze Švýcarska sem line nelibý odér pozadí těchto transakcí, na straně druhé jsou lidé postihováni za to, že zapomněli zaplatit deseti či stokorunové pokuty a ty jim nabobtnaly do desetitisícových a statisícových rozměrů s exekutory v patách či jsou odsuzováni za pomalování předvolebních plakátů. Ano, jízda načerno či poškozování cizí věci jsou činy proti právu. Stejně tak jsou protiprávními činy korupce a podvody. Zatímco v prvním případě je vymahatelnost práva takřka blesková a bezproblémová, ve druhém až tristně pomalá a neefektivní. Tyto rozevřené nůžky v právním systému vyvolávají zlou krev.

Stačí málo. Objeví se bodrý muž, jenž neváhá pojmenovávat to, co lidi štve. Nic ho to nestojí, kromě času a trochu přípravy. Vyhýbá se závěrům nepopulárním, stačí mu údajná odvaha říkat věci, jež se oficiálně říkat nemají či jsou vládnoucími prezentovány jako škodlivé. Nikdo už neřeší, že některé postoje a hodnoty mohou být sice těmi, kteří si je přivlastnili, zprofanované, že to ale nic nemění na jejich potřebnosti, a je nebezpečné je relativizovat či destruovat.

S krizí současné podoby demokratického systému souvisí rostoucí míra fašismu ve společnosti. Málokdo o sobě prohlásí, že je fašista. Naopak, hájí se proti nálepkování a operuje svobodou slova. Každá společnost, která si chce svobodu slova uchovat, a zároveň odmítá inklinovat k fašismu, musí vést debatu o určitých limitech, kde již svoboda slova jednoho omezuje svobodu někoho jiného, a takové jednání nelze připustit. Jako příklad bych uvedl jeden z článků novináře Bartoše.

Novinář Adam B. Bartoš se mj. na svých webových stránkách zabývá časopisem Kraus. Na tom, že mu obsah časopisu nesedí, by nebylo nic zvláštního. Tomu se líbí to, tomu zase něco jiného. Stačí si vybrat a podle gusta periodikum buď zakoupit, či nechat být. V tomto případě však nejde o běžnou kritiku, ale o kritiku nenávistnou. Nenávistnou vůči lidem určitého smýšlení. Nenávistnou vůči lidem, kteří si, nedej Bože, dovolí kritizovat V. Klause a jeho postoje. Nenávist se tu ale soustřeďuje kromě sexuální orientace a politických názorů i na konkrétní etnickou příslušnost, a to židovskou. Stačí citovat: „Mediální svět je ovládán židovským vlivem, o tom není sporu.“ Věta, která nelze doložit důkazy, věta generalizující a věta, která se stává určitým hodnotícím tabu. Autor, který se netají tím, že má názorově blízko k V. Klausovi a váží si ho, nějak zapomíná na jeho zásadní prvek, který vše řídí a vše ovlivňuje — trh. Co je neúspěšné a špatné, mělo by zkrachovat. Ono to ale nekrachuje, tak se dozvídáme: „…Židovské tiskoviny (určené pro gójímy) většinou ani jiný účel nemají. Ať už jde o deníky zabývající se politikou, časopisy pro teenagery či společenské magazíny pro střední třídu, snaží se nám vnutit úpadkový a neosobní životní styl, jednotvárnou uniformitu, levicový pohled na svět, pouze schválený okruh témat a myšlenek, kterými je možno se zabývat, návody na to, jak bychom měli žít, čím bychom se měli bavit, co bychom si měli myslet. Tomu, co považujeme za vskutku hodnotné, se naopak vysmívají.“

Dohromady je zde dáváno „židovství“ a levicový politický postoj. Člověka až zamrazí, když si vzpomene na historicky nechvalnou nálepku „židobolševik“. Nálepku plnou zloby a nenávisti.

Klasickou generalizací je následující věta, jež jasně popírá, že autor by se vymezoval antisionisticky, tj. vůči určitým tezím, s nimiž nesouhlasí, ale naopak dokládá, že mu leží v žaludku veškeré „židovské tiskoviny“, jakkoli je na jedné z fotek na svém blogu vyfocen s rozvinutou izraelskou vlajkou: „Židovské tiskoviny neměly nikdy jiný účel, než mystifikovat, zamlčovat, vést propagandu, dělat si legraci z křesťanských hodnot, z národa, útočit na lidské pudy, narušovat morálku, preferovat zvrácenosti a úchylnosti, propagovat revoluci, usilovat o rozvrat, o změnu režimu. To vše najdeme i v KRAUSovi. Pornografie, texty o transsexuálech a jiných deviantech a oslavu tohoto životního stylu jako něčeho přirozeného. Útoky na vše, co má něco společného s národem — od národní povahy Čechů (všichni jsme zloději, barbaři a zaostalci) přes národní symboly (česká vlajka v ženském klínu, ba — co hůře — v klínu odpudivě tlusté černošky) až po současnou politickou reprezentaci. Zesměšňování křesťanských symbolů a vůbec křesťanství jako takového.“ Kdo není schopen humoru, má velmi blízko k fanatismu. I proto je humor tak vzácným a vyhledávaným. Při bližším pohledu na výše citovaný text je zřejmé, že autor je nesnášenlivý vůči všemu, co nepovažuje za „svaté“. Napadá časopis Kraus a potažmo samotného pana Krause za „narušování morálky“ či „preferování zvrácenosti a úchylnosti“. Takováto slova lze bez jakýchkoli doložených důkazů kromě vulgárnosti považovat za nactiutrhání. Tato část článku pana Bartoše je plná slov, jako jsou „národ“, „křesťanství“ či „křesťanské hodnoty“. Na parodii křesťanských symbolů reaguje ve stejném duchu jako islámští duchovní na karikatury proroka Mohameda.

Vysloveně antisemitsky zabarvené spojení lze nalézt v tomto úryvku, v jakémsi shrnutí: „Časopis plný židovské nenávisti, pravdoláskařské propagandy, výsměchu a urážek.“ Například devianti, zloději, podvodníci, rasisté, ale i hrdinové mohou být čeští, japonští, američtí či izraelští, křesťanští či židovští, pojem „židovská nenávist“ už vyžaduje patřičnou míru fantazie a zloby. Bude to patrně jiná nenávist než česká, německá či anglická. Bude se vyznačovat určitými konkrétními rysy, které platí pro všechny příslušníky této nenávisti a bude to ta ze všech nenávistí nejhorší. Těžko v tomto spojení rasismus neviděti. Ale kdo nechce, nevidí a neuvidí.

Blogger Miroslav Červenka žádné škodlivé tendence ve zmiňovaném článku nespatřuje. Naopak, kritizuje ty, kdo se opovážili proti autorovi textu vystoupit, za omezování svobody slova. Jiný blogger, pod pseudonymem vonrammstein, k Bartošovu článku napsal mj. toto: „Lidi, co se honosí titulem PhDr, by snad mohli být natolik inteligentní, aby chápali rozdíl mezi antisemitismem a antisionismem. A pokud nejsou, měli by držet hubu a nepsat články o věcech, kterým nerozumí, natož pak podávat trestní oznámení. Leda že by to formulovali jako trestní oznámení na svobodu slova. Což-doufám-zatím nejde.“ Já osobně jsem přesvědčen, že zmíněný Bartošův článek útočí na konkrétní lidi a skupiny osob pro jejich přesvědčení, názory a víru a že se dopouští hrubé etiketizace. Místy potom inklinuje k vypjatému nacionalismu v duchu fašistických tradic — viz citace výše.

Ať již jde o A. B. Bartoše či P. Hájka, nelze si nevšimnout, jak si vybírají témata, která lidi osloví. Proč by nakonec nemohli i tito lidé poukazovat na pravdivá fakta? Nám by ovšem nemělo unikat, co sledují jako svůj cíl, jak se staví k sociálnímu státu a demokracii jako takové. S kým se spolčují a jaké názory v oblasti lidských práv zastávají.

Aktivní, ale ne hnědí…

Na jedné straně nás trápí, že lidé nejsou aktivnější. Že mlčí. Že se bojí, že sledují své krátkodobé zisky, že jsou lhostejní. Na straně druhé jim nabízíme buď bojůvky za „pravdu a lásku“ s puncem agitace a nenávisti, nebo držení kroku a úst pod taktovkou oligarchy, nebo nějaké ty Čechy Čechům s tím, že transatlantické smlouvy beztak podepíšeme.

Chceme-li bojovat za skutečné demokratické hodnoty a univerzální lidská práva, nemůžeme se paktovat se silami, jimž záleží na pravém opaku. Spojíme-li se s takovými silami, shledáme, že jejich cesta končí v bažinách, kde dno je velmi, ale skutečně velmi hluboko.

Naopak, podaří-li se nám najít k těmto silám alternativu, možná je ještě čas zabránit nejhoršímu. Totiž celosvětové válce či systému, kde sociální práva každého z nás skončí v odpadkovém koši, kde se již různé bojůvky postarají, aby krok i řeč byly jednotné – a kde z každého směru na nás bude zářit jediná barva. Skrz naskrz hnědá.