Zalévání suchem aneb co Konvička (ne)pěstuje

Často omíláme tvrzení, že jsme malým státem, který nemůže mít ambice být viděn a slyšen.

Hledisko početnosti ovšem není stěžejní. Pokud jsme „malým státem“, potom jedině stavem našich médií a takzvaných intelektuálních elit. Pomalu jsme si zvykli na jednotné uvědomělé umělecké a akademické fronty, které pějí sborově „jediný možný názor“ a jakmile by někdo z jejich řad zazpíval o oktávu výše nebo níže, ostatní významně pozvednou svá obočí a zvýší hlas. Jak jinak než sborově.

Stačí zavzpomínat na vystupování řady umělců během takzvané přímé prezidentské volby či na postoj „našich akademiků“ sedmnáctého listopadu 2014, kdy kdo nedržel rudou knížku (pardon, chci říct kartu), jako by nebyl.

Vysokoškolský profesor býval za první republiky pojmem. Dnes se člověku buď skoro žádné jméno nevybaví – nebo se tak stane ve spojitosti s pubertálním chováním, kdy akademik kreslí neslušný obrazec na záchodcích či jde demonstrovat se schválně urážlivým sloganem, jakkoli myšleným ironicky. Nebo se jednostranně vymezuje proti všemu ruskému – a tváří se jako vrchol ctnosti. Přitom se neobtěžuje ani s takovou „banalitou“, jakou je ctění presumpce neviny. Proč by se akademik zabýval okolnostmi, jak se co stalo (na Majdanu, v Oděse, při sestřelení letadla nad Ukrajinou atd.)? Našemu vědci většinou postačí přesvědčení, jak věci musí být. A již se neobtěžuje podružnostmi, jak věci skutečně jsou. Přece ještě studentům nepůjde příkladem v takové sprosťárně, jakou je kritické myšlení.

Kromě skupiny těchto „moudrých“ akademiků pak disponujeme také vysokoškolskými pedagogy, kteří sice sprosté symboly na záchodcích nekreslí, ale pro změnu drží krok s Vandasem a Bartošem či používají slovník „žáka třetí B“.

A příkladem svým studentům rozhodně nejdou – neboť ke kritickému myšlení přispívají asi tolik, co prvně jmenovaní.

Zde bychom mohli jmenovat například Martina Konvičku, který vyhlásil islámu, něco na způsob džihádu.

V článku Porazme islám demokraticky (18. 1. 2015, blog M. Konvičky) mj. uvádí:

My, kteří jsme se zde dnes sešli, si nemusíme nic nalhávat. Tvrdit, že islámské útoky na evropskou kulturu, tradice, bezpečnost, na evropské životy, „nemají nic společného s islámem“, je drzá mediální lež, kterou se současné evropské elity snaží ukonejšit své občany. Co hůř, je to neuvěřitelně RASISTICKÁ lež. I když se mezi různými džihádisty najdou lidé všech možných etnik, pořád mezi nimi převažují arabsky mluvící osoby z oblasti mezi Marokem a Mezopotámií, případně lidé z Kavkazu, Pákistánu a okolí. Jestliže by činy těchto lidí neměly nic společného s islámem – jejich vírou, myšlenkami – musely by mít něco společného s jejich etnicitou, rasou. To je samozřejmě nesmysl – všichni víme, že existují i křesťanští nebo sekulární Arabové, kteří se terorismu nedopouštějí a naopak jsou našimi nejlepšími přáteli a spojenci.

Je veliká škoda, že pan Konvička dále nerozvedl své „buď, a nebo“, tedy jak to, že buď musí činy souviset s náboženstvím či vírou (podtrhuji, že víra a náboženství jsou dva odlišné termíny, které se nemusí ztotožňovat, a často jsou neztotožnitelné), nebo s etnicitou. Copak jiná korelace se již nenabízí? Pan Konvička nezná činy motivované politicky, osobní záští, pocitem frustrace atd.?

Pan Konvička nenechává na islámu nit suchou. Škoda, že již nerozebírá, z jakých jiných filosofií a náboženství vychází. Bylo by zajímavé ho konfrontovat, jak nahlíží například na judaismus či křesťanství, či jak nahlíží na ortodoxní židovské kruhy.

Vyjádření o životopise Mohamedově jako o „sbírce psychiatrických diagnóz“ vypovídá především o autorově naprosté neúctě k jinému člověku a jeho dějinám a kultuře.

No-mosque

Vysokoškolsky vzdělaný pedagog by neměl sklouzávat k urážkám, k nálepkování a k tvrzením, která nemá jak doložit a která plavou na vodě. Nebo se snad cítí být specialistou na islám? Obávám se, že ti, kterým takzvaně leze do zelí, do jejich problematiky, vstávají vlasy hrůzou – pokud ještě nějaké mají.

Psalo se poměrně hodně o tom, že se muslimové mohli cítit urážení satirou Charlie Hebdo. Tyto karikatury si sice braly na paškál i samotného Mohameda – ale cílily na různé duchovní vůdce, kteří se jím zaklínají a hrají si na boha. Kteří se tak snaží uzurpovat svůj vliv.

Konvičkova slova ovšem nevyznívají satiricky. Vyznívají především emocionálně, nesmiřitelně – a odhalují myšlenkovou prostotu toho, kdo je vypouští.

Z Konvičkova textu vane bohapustá zášť. Zášť vůči jednotlivcům i skupině osob, které by nejraději ocejchoval – a v lepším případě kamsi deportoval, v tom horším vyhladil z povrchu zemského (oficiálně však tvrdí, že chce postupovat demokraticky, což v jeho překladači cizích slov znamená postavit islám na roveň nacismu).

Konvičkův text je přímo prošpikován dehonestací – v jeho textu objevíme takové „bomby“ jako např. „islámské blbství“, „agresivní psychopat“ či „dávno mrtvý zoufalec“ (myšlen je Mohamed).

Ve svém textu kromě toho používá „perly“ jako například, že muslimové (tj. vyznavači různých forem islámu) se musí oprostit právě od islámu – a tím budou zřejmě v Konvičkových očích „očištěni“.

K islámu se ovšem hlásil i jeden ze zavražděných policistů ve Francii – a k islámu se hlásí davy, které ihned v reakci na onen hrůzný čin vyšly do ulic říci své jasné Ne.

Ve velmi omezeném a černobílém světě Martina Konvičky chybí jakýkoli širší vědecký záběr. Nerozebírá období rozmachu arabské kultury, nezabývá se dobou kolonialismu, kdy řada zemí byla uměle rozparcelována a kdy kolonizátorské kruhy uvrhly dříve vzkvétající svět do chudoby a ponížení. Stejně tak neřeší sociální postavení muslimů v řadě evropských zemích. K otázce sociální se totiž pro svůj náboženský zápal jaksi nedostává.

Dnešní hrozby ale z převážné části netkví v otázce víry, či v vyznání. Točí se kolem systémových selhání, kolem stále více rozevřených nůžek mezi těmi, kdo vlastní skoro vše a těmi, kdo nevlastní vůbec nic s tím, že prvních je jako šafránu (v kontrastu k ostatním).

Konvička si sice ke svému jménu na blogu přidává dovětek „ekolog“, ale k podstatě ekologických hrozeb se nedostává. Neboť tyto hrozby – k velikému zklamání pana Konvičky – s islámem nesouvisejí. Leda by snad testoval spojitost mezi výskytem burek a znečištěným ovzduším či vodstvem. Stejně tak se bude jenom marně pídit po vztahu mezi stále větší kontrolou zájmů nadnárodních korporací (kdy přestává být zcela jedno, kdo s jakým programem zvítězí, protože bude nucen hájit zisk těchto korporací za cenu zaměstnaneckých práv, lidského zdraví i již zmíněného zhoršeného životního prostředí) a islámem. Žádný takový vztah totiž není.

Konvička upozorňuje, že jsou arabské země, které jsou „našimi spojenci“. Jenom doufám, že nám za vzor neklade Saúdskou Arábii a její hodnoty.

Zcela opomíjí dopad takzvaných válek proti terorismu, během nichž se terorismus zjevně posílil a radikalismus a fundamentalismus dostaly zelenou.

Možná by stálo za pokus, aby si pan Konvička vyrobil dotazník pro potenciální teroristy a zjišťoval, nakolik se orientují v islámu. Ale raději ne. Jednak by tato jeho osvětová mise mohla dopadnout podobně, jako výprava vášnivého zloděje kaktusů v jedné z Čapkových povídek – a jednak by mohly být zbořeny dosud pevné a neotřesitelné zdi Konvičkova přesvědčení, že našel svého Hitlera.

Ostatně, v této době je populární si nějakého najít. Jedni ho vidí v tom, druzí v onom – a dohromady tady máme Hitlerů jak naseto.

Že autor není schopen posuzovat dění například na Blízkém a Středním východě jinak než jako přímý střet „hodného“ a „zlého“ náboženství, dokládá svým textem nazvaným: „Tak nám zas v Evropě mlátěj Židy, paní Müllerová…“

Možná největší ironií M. Konvičky je, že klade rovnítko mezi islám (a již je mu jedno, že jsou nějací sunnité či šíité, atd.) a nacismus – a přitom jeho články propojováním nepropojitelného mohou připomenout spisky člověka, který svůj boj bral stejně vážně jako pan Konvička.

Je samozřejmě na každém, jak si představuje vybavení vysokoškolského pedagoga. Za sebe mohu říci, že by to měl být člověk nefanatický, člověk, který hledá, a ne ten, kdo je přesvědčen, že vše nalezl a že jedině on zná pravdu. Měl by to být člověk, který druhé neuráží, neškatulkuje je a nemá vyjadřování hrubého pytle. Člověk, který má smysl pro humor, ale nepůsobí směšně. Člověk, který je schopen vidět věci v kontextu, v souvislostech.

Ve svém protiislámském zápalu Konvička odklání pozornost lidí (ne racionálně, ale emocionálně) od témat, jakými jsou oligarchizace západních společností, odklon od demokratických hodnot, přijetí metod nejhoršího mučení a odposlechů jako našeho „demokratického standardu“ či oktrojování našich sociálních práv a omezování svobody slova. Kdyby totiž těmto tématům věnoval aspoň minimum svého času, zjistil by, že s nimi nemá islám nic, ale vůbec nic do činění. Leda občas sehraje svou tragickou roli kouřové clony, která má zahalit podstatné systémové problémy.

Lidé jako M. Konvička se ale postarají o to, abychom je – pro samou obavu z „krvelačných mohamedánů“ – ani koutkem oka nespatřili.